ukázka z rukopisu

… Drtivě svírá a mně se zatemňuje před očima. Panenky v těch jeho jsou bezedně nepřátelský a stejně takovej je i tlak, kterým mě přiškrcuje.

Snažím se bránit, kopu nohama, ale připadá mi, že se ta hora svalů přede mnou pořád zvětšuje a že to trvá věčnost. Ale s tou to nemá asi zatím nic společnýho. Nejsem totiž ještě odkysličenej natolik, abych nevnímal, že mě ten zlobr odhazuje dozadu jako hadrovýho panáčka. Nikdy bych nevěřil, že v reálu je něco podobnýho možný a že toho nejsou schopný jen kaskadéři ve filmech, ale on se mnou skutečně šlehnul jakoby nic.

Masakr jak bejk! frčí mi palicí, která se jen pozvolna dokrvuje, místo toho, abych se soustředil na let. Nepropadám ale panice a s dalšíma přídělama kyslíku vytahuju rychlostí světla z paměti tréninky scénickýho tance, který jsem si zaplatil z peněz vydělanejch na první brigádě. Konkrétně hledám lekce bezpečnýho padání a hlavně dopadání.

Dobře utracený prachy! bilancuju tuhle investici už plně vzkříšeným mozkem, ale stejně jako všechno ostatní i on nezadržitelně klesá na přistání.

Bez vážnějšího fyzickýho poškození, i díky trávníku za mnou, se můj zadek setkává s matičkou Zemí.

Trezůrek v plátěnce se trefuje do obrubníku a trochu ho vylamuje, zvětralej betonovej základ se rozsejpá a míchá s okolní vyprahlou hlínou. Můj pokus o nepozorovaný naplnění pravý hrsti tímhle jemným bordelem je úspěšnej, tak ho všechen házím před sebe, aby se zadřel do očí Karla, kterej ke mně mezitím přiskočil. Navzdory dočasnýmu oslepení mává před sebou mohutnejma prackama se zjevnou snahou nahmatat mě a chytit k dalšímu útoku.

Tak, a teď si to celý přehrajte znova od toho, když jsem vylezl z dodávky! A můžete i rychlejc!

Máte to?

Předpokládám, že jo, takže určitě přesně chápete, co zrovna prožívám.

Podvozek mám sice natlučenej, krk pořád trochu sevřenej a vsadil bych se, že na něm musej bejt ještě vidět vytlačený Karlovy prsty, ale to je teď všechno nepodstatný. Jsem tak vytočenej, až mi hučí v uších.

Popadám ten ulomenej kus obruby a stavím se mu za záda.

On se potácí, netuší, kde mě má hledat, a nasraně u toho mručí něco o tom, že Bonretiovci si mě stejně najdou, protože to maj všechno na několik tahů dopředu naplánovaný a domluvený. Oběma ukazovákama se snaží vyčistit si oči a je přitom pořád vazem otočenej ke kusu betonu v mojí ruce. Zvedám ho do vejšky a se zaťatejma zubama kumuluju všechny síly, abych co nejsilnějc praštil.

Kromě nenávistnýho pulzování krve v hlavě ale taky slyším:

„Nedělej to! Ten ti za to nestojí!“

Neandrtálskou zbraň nechávám připravenou udeřit a natáčím se doleva, za Dannyho hlasem. …