1. ukázka:
…A to mi připomíná, že ses ptal na rovnou střechu Lístku, protože ta s onou přebujelou lidskou vyčůraností tak trochu souvisí.“
„No jo! Já bych úplně zapomněl,“ vyštěkávám a opírám se o ruce složený na stolku.
Richard se trochu zasouvá do židle, jako by si na to potřeboval udělat pohodlí, a ladí se do přísnýho modu.
„To je jedna z mnoha hrůz komunistického řádění. A je až mozek zastavující, co všechno si tito lidé dovolili a jak moc velký měli pocit, že jsou neomezenými vládci. Naše generace má smůlu v tom, že až příliš stejně smýšlejících jedinců i dnes žije mezi námi. Odstrašujícím příkladem pro ně mohlo být rázné vypořádání se s jejich předchůdci a bolestivé tresty za napáchaná morální zvěrstva a krutosti. To by je zruinovalo, možná by i pochopili, že takhle ne, a dnes by netrousili z parlamentu ta svá moudra.“
Hned těch prvních pár vět musí spláchnout dalším douškem vína.
„Fuj! Jen na to pomyslím, je mi zle. Ale abych ti odpověděl: Shlédnul jsem historické fotky a Lístek měl kdysi tu nejkrásnější střechu, jakou jsem kdy viděl. Protože to, že tvoří kraj bloku, ho od jeho postavení činilo výjimečným a jako takový byl privilegovaný k jedinečné dvoupodlažní koruně s krásnou velkou čtvercovou věží s ochozem, kolem které bylo dokola několik malých věžiček i vikýřků a pod nimi terasa otočená na Hrad. Jenže ten dům, co je přes ulici dál do centra, býval nějakým hnízdem komunistických papalášů. Ti tam pořádali piatiky s bratry z Kremlu a při jednom vodkovém dýchánku nějaké z těch oteklých prasat rusky zachrochtalo, že přes střechu Lístku nevidí z okna ložnice na Hradčany. A bylo to!
Naši rudí rektální alpinisti, kteří bohužel, jako většina jim podobných, nepoužívají cepíny, si to vyložili tak, že soudruhovi ze Sovětského svazu musejí splnit každé přání. Proto byl vršek Lístku do týdne zarovnán na úroveň stropu posledního patra. No prostě necivilizovaná tupá zvěř, která v primitivní honbě za žrádlem a výhodami všechno hezké a kvetoucí zničí. A nejhorším na tom všem je, že se za to takoví lidé ani nestydí, a jen proto, že se, kolikrát pouze podvodem a lží, dostanou na chvíli k moci, si o sobě myslí, bůhví co nejsou, jak jsou báječní, jak je všichni baští a že si tím pádem mohou dovolit řídit ostatním životy.“ Hází do sebe zase trochu alkoholu a v kuchyni je to najednou jak v márnici.
Chvíli vstřebávám, co mi právě dovyprávěl, a vyhodnocuju, jestli jsem už dočista namazanej, nebo si ze mě jenom dělá prču.
„To sis vymyslel?!“
Richard očividně nechce, ale křiví se mu pusa: „Jasně.“
A už se rozřechtává na celou místnost.
„Jasně, že ano!“
Spokojeně dopíjí víno a nepřestává se usmívat.
„Ježíííšmarjááá! Já bych ti to sežral i s navijákem.“
„Nevadí,“ dál se rozchechtaně baví, „ale uznej, že sis o něco takového říkal.“
Než se mi ale k tomu uznání povede dostat, on pokračuje…
2. ukázka:
…Drtivě svírá a mně se zatemňuje před očima. Panenky v těch jeho jsou bezedně nepřátelský a stejně takovej je i tlak, kterým mě přiškrcuje.
Snažím se bránit, kopu nohama, ale připadá mi, že se ta hora svalů přede mnou pořád zvětšuje a že to trvá věčnost.
Ale s tou to nemá asi zatím nic společnýho. Nejsem totiž ještě odkysličenej natolik, abych nevnímal, že mě ten zlobr odhazuje dozadu jako hadrovýho panáčka. Nikdy bych nevěřil, že v reálu je něco podobnýho možný a že toho nejsou schopný jen kaskadéři ve filmech, ale on se mnou skutečně šlehnul jakoby nic.
„Masakr jak bejk!“ Frčí mi palicí, která se jen pozvolna dokrvuje, místo toho, abych se soustředil na let.
Nepropadám ale panice a s dalšíma přídělama kyslíku vytahuju rychlostí světla z paměti tréninky scénickýho tance, který jsem si zaplatil z peněz vydělanejch na první brigádě. Konkrétně hledám lekce bezpečnýho padání a hlavně dopadání.
Dobře utracený prachy! Bilancuju tuhle investici už plně vzkříšeným mozkem, ale stejně jako všechno ostatní i on nezadržitelně klesá na přistání.
Bez vážnějšího fyzickýho poškození, i díky trávníku za mnou, se můj zadek setkává s matičkou Zemí.
Trezůrek v plátěnce se trefuje do obrubníku a trochu ho vylamuje, zvětralej betonovej základ se rozsejpá a míchá s okolní vyprahlou hlínou.
Můj pokus o nepozorovaný naplnění pravý hrsti tímhle jemným bordelem je úspěšnej, tak ho všechen házím před sebe, aby se zadřel do očí Karla, kterej ke mně mezitím přiskočil.
Navzdory dočasnýmu oslepení mává před sebou mohutnejma prackama se zjevnou snahou nahmatat mě a chytit k dalšímu útoku.
Tak, a teď si to celý přehrajte znova od toho, když jsem vylezl z dodávky! A můžete i rychlejc!
Máte to?
Předpokládám, že jo, takže určitě přesně chápete, co zrovna prožívám.
Podvozek mám sice natlučenej, krk pořád trochu sevřenej a vsadil bych se, že na něm musej bejt ještě vidět vytlačený Karlovy prsty, ale to je teď všechno nepodstatný.
Jsem tak vytočenej, až mi hučí v uších.
Popadám ten ulomenej kus obruby a stavím se mu za záda.
On se potácí, netuší, kde mě má hledat, a nasraně u toho mručí něco o tom, že Bonretiovci si mě stejně najdou, protože to maj všechno na několik tahů dopředu naplánovaný a domluvený. Oběma ukazovákama se snaží vyčistit si oči a je přitom pořád vazem otočenej ke kusu betonu v mojí ruce.
Zvedám ho do vejšky a se zaťatejma zubama kumuluju všechny síly, abych co nejsilnějc praštil.
Kromě nenávistnýho pulzování krve v hlavě ale taky slyším:
„Nedělej to! Ten ti za to nestojí!“
Neandrtálskou zbraň nechávám připravenou udeřit a natáčím se doleva, za Dannyho hlasem…