HAEMATYR 4.díl
12.12.2021
Godner junior vstupuje do mého domu přesně ve smluvenou hodinu.
Okamžitě mi naskakuje husí kůže. Poznávám ho, vraha malých nevinných králíků.
Nestíhám ale jakkoliv zareagovat, hrne se ode dveří a silně mi tiskne pravačku. Oči zabodává do mých a huláká na celou sednici:
„Těší mě! Moc mě těší! Je to pro mě ohromná čest, pane!“
Po dosavadních zkušenostech s místními pozoruhodnostmi už mě ale nemůže asi téměř vůbec nic vyvést z míry. Jeho chování je po celou dobu našeho jednání a následného podpisu nájemní smlouvy tak moc podřízené a úslužné, až je mi trapné vytahovat záležitost s hlodavcem.
Vím o něm, od nynějška je mi zavázaný i nájmem, můžu tedy dohlédnout, aby se to víckrát neopakovalo.
V nové domovině si začínám pomalu připadat jako krotitel zdivočelých a vyšinutých venkovanů. Ale nevadí. Jsem životu vděčný za výzvy, které mi klade do cesty. Většinou mě jejich překonávání zocelilo.
Nebráním se ani téhle, a ochotně následuji teď už mého nájemníka na obchůzce pozemků, které bude obhospodařovat a starat se o ně.
Godner nás během obhlídky automaticky vede po vyšlapané pěšince, která mojí pozornost už jednou vzbudila.
Trochu mě mrazí v zádech, jak se v duchu snažím odhadnout, kolik tak zhruba těch chlupáčů mohl tudy do bažin odnést. Podle toho, jak moc je ušlapaná, jich nebylo málo.
Silněji mi ale vadí, že nevím proč. Ne, že by mě děsilo pojídání domácích zvířat, jenomže akce v lese nebyla klasická zabijačka. O to víc jsem rád, že ho mám pod kontrolou, a jeho magoření tím pádem není cosi mystického, co bych musel akutně řešit nějakým vymítacím rituálem.
On mě k tomu i tak nutí. Míří totiž přímo do lesa…
Překračujeme jeho hranici. Svět kolem sebe najednou prožívám jinak. Přirozená ostražitost i obezřetnost jsou ty tam. Připadám si jako zhypnotizovaná myš, která tupě čučí na lovícího hada. Můj mozek sice z plných sil huláká, abych se probral a nechodil tam, ale zbytek těla ho neposlouchá.
Už zase klopýtám přes kořeny smrků a noha mi občas sjede po vlhkém mechu, ale něco mě přitahuje. Bezmyšlenkovitě sleduji šíji mého průvodce, který se pravidelně ujišťuje, že jsem pořád za ním…
Náhle mě cosi z toho zatemnění vytahuje. Les se prosvětluje a zvláštní síla nabírá na intenzitě. Poznávám Alžbětin hlas:
„Haematyr, excédó! Haematyr, excédó!“ opakuje pořád dokola.
Vnímání se mi trochu vrací do normálu. Vidím, jak se k nám blíží s proutěným košíkem přes ruku a snaží se co nejhlasitěji a nejzřetelněji vyslovovat ono zaklínadlo.
„Nesmíš! Tady už nesmíš!“ řve na ni Godner a zpod košile vytahuje nůž.
Alžbětě je to očividně jedno. Je už tak blízko, až cítím omamnou vůni.
„Lidi, co blbnete?!“ probírám se z čista jasna naplno, a teprve teď jsem schopný zareagovat. Překvapujeme mě, co předvádějí. I když by vlastně už asi nemělo.
Alžbětino zlostné, „zmiz odsud!“ je nekompromisní.
Nehodlám připustit, aby tu zůstala s tím bláznem sama. „To si snad děláš srandu?! Tohohle poseroutku zvládnu levou zadní.“ Stáčím u toho pohled na Godnera, který před sebou zuřivě šermuje čepelí.
„Netušíš, o co tu jde!“ štěká na mě ona dál, ale očima si pořád hlídá toho pošahance a nastrkuje mu koš s levandulí.
Žabikuch sviští vzduchem čím dál agresivněji, stejně jako pošukovy nadávky:
„Na mě to tvoje smradlavý seno neplatí. Ty zrůdo! Radši hlídej jeho, ať se nestane nějaká nehoda!“ A teď ostřím míří přímo na mě…
Vidím zbraň, Alžbětu, Godnera, stromy kolem…, ale nic z toho se mě najednou tak nějak netýká. Všechno se náhle odsouvá do vzdálených partií mého podvědomí.
Opět začínám cítit nastupující migrénu a cosi podezřelého v zátylku.
Zakláním pomalu hlavu a bezcílně se dívám nahoru na špičky jehličnanů. Přestávají se kolébat a spolu s tím utichá i veškeré štěbetání, houkání a pískání.
Na blízku je šelma.
Rozjetý konflikt, odehrávající se kousek přede mnou, graduje, ale v mých uších ho začíná plíživě doplňovat známé vrčení. Přichází odněkud zezadu a rychle se přibližuje. Kličkuje mezi kmeny a v mžiku se mi lepí na lopatky.
I ti dva museli něco… Mlčí a vyděšeně se rozhlížejí.
Celou osobností mi proudí mrazivé vlny. Střídá je pulzující výheň a přes tmavnoucí oslepující flek stíhám už jenom zahlédnout Godnera, jak pouští nůž a nechává ho volně padnout do jehličí.
Alžběta se jako ve zpomaleném filmu rozebíhá ke mně.
„Bětko, uteeee…!“ v posledních okamžicích plného vědomí se ji snažím odehnat. Musí zachránit aspoň sebe. Mě totiž nezvladatelná bolest hlavy posílá do kole…
∗ ∗ ∗
Hukot odeznívá. Cítím příjemné chlazení. Otevírám oči a vidím Bětku.
Sedí na rámu postele a otírá mi vlhkým kapesníkem obličej. „Dobrý?“ ptá se opatrně.
Chytám se dlaní za temeno. „Nevím.“ Přejíždím si po tváři a nahmatám křížek na krku. „Myslím, že jo.“
Nic mě nebolí, stříbrný řetízek od babičky je neporušený, tudíž předpokládám, že snad opravdu ano. Tenký a křehký šperk by se určitě jako první při nějaké brutálnější potyčce přetrhnul, nebo bych o něj rovnou přišel.
Na první pohled je víc než jasné, že i Bětule z lesa vyvázla bez poškození, proto se mi dost ulevuje.
Mám ale opět okno.
Tedy okno! V tomhle případě je to celý blok výkladních skříní. Paměť mám totálně vymazanou od okamžiku, kdy Godner vytáhnul rezatý nůž a začal si hrát na mušketýra.
S pohledem na Bětku se mi vrací aspoň ždibec energie. „Jsi v pořádku?“ Pomalu se vytahuji zpod peřiny a opírám se zády o pelest.
„Kde je Godner?“ házím po ní přísně, aby pochopila, že se budu ptát i na jiné věci a lhát nemá smysl. „A co to mělo k sakru znamenat?!“ Rozhlížím se u toho po ložnici, jako by tady ten cvok měl být s námi. „Já toho zmetka dodatečně skopu dokulata.“
„O toho se nestarej!“ S naprostým klidem a nezúčastněně namáčí kapesník do lavoru, trochu ho ždímá a pokračuje v otírání. „Já myslím, že ten už problémy dělat nebude.“
Chytám ji za ruku, aby mě nerozptylovala. „Co se stalo?!“
Ona mi ale klidně přikládá druhou dlaň na tvář. „Matýsku, on si o to říkal už dlouho.“ A jako by mi vyprávěla pohádku na dobrou noc, mě tou rukou hladí.
Zabírá to. Zklidňuji se. Její doteky, vůně i hlas jsou úplně jako vyfantazírované, a já už vnímá jenom ji. „Jsi v pořádku?“ opakuji předchozí otázku, protože ani na tuhle neodpověděla.
Ona se ale jenom prazvláštně usmívá, vytrhává dlaň s kapesníkem z mého sevření, zvedá se z postele, popadá mísu a pokládá ji na stůl. Od něho se na mě otáčí s direktorským:
„V kuchyni máš snídani.“ A hrne se ze dveří, ven z ložnice do chodbičky, odkud slyším už pouze tlumené:
„O mě se bát nemusíš!“
„Bětko, počkej!“ Sžírá mě zvědavost. Těch tajemných neznámých je na můj prakticko-analytický procesor už příliš. Nemůže si teď zase jen tak zmizet. Vyskakuji z postele a v předsíni ji popadám za levé zápěstí.
„Pusť! To bolí!“ Kroutí se jako žížala.
„Promiň! Ale nemyslíš, že bys mi měla něco vysvětlit?!“ Vyčítavě jí koukám do očí. „Tos mi ostatně už včera slíbila.“ Pomalu ji pouštím.
Hluboce se nadechuje a očima těká kolem sebe. Kouše se do spodního rtu, ale po chvíli přestává. „Tak se pojď nasnídat!“ A pro změnu ona chytá mě a táhne do kuchyně.
Moje moderně a pragmaticky naladěné tělo, usazené u jídelního stolu naproti ní, sice přijímá informace, které mi sděluje, ale mozek je nechce zpracovat, a hlavně jim uvěřit.
Proto s hraným úžasem a otevřenou pusou poslouchám vyprávění o stvůře jménem Haematyr, který umí své lidské kořisti ovládnout tak, že ho bez odporu následují, aby je pak rozpáral na kusy a jejich krev použil jako oběť pro jakéhosi démona v bažinách.
Nebo něco takového. Abych pravdu řekl, moc ji nevnímám. Je okouzlující. Její překrásné modré oči a plné rty dělají celou tuhle záležitost ještě o něco magičtější, než asi ve skutečnosti je. Což mě přitahuje víc než to, jak se urputně snaží o vysvětlování.
Ale řekl jsem si o něj. Musím se soustředit. „Musím, musím, musím…!“ hulákám si do mozkovny, a ta se opět začíná trochu prokrvovat.
Dozvídám se, že takových tvorů je prý víc a jsou to zplozenci pekla, kteří mají lovit lidskou krev a krmit s ní pradémona Haemadora.
Upíjím zbytky kafe, zakusuji se do posledního koláče a trochu se ji snažím poškádlit:
„Hmmm, uf! To je ale strašidelná pohádka! Jenomže já znám jenom pračlověka! O pradémonech jsme se neučili, nebo jsem zrovna chyběl.“
Alžběta se zapírá o desku stolu. „Ty si z toho děláš bžundu, ale to nejsou žádné pohádky!“
Odkládám hrnek a pokouším se dívat chápavě. Hrozně rád bych ty její báchorky podpořil. Ale nejde to. „Tak se nečil!“ Chlácholivě se sápu pravačkou po její. „Já jen, že jsem podobných příběhů od babičky slyšel desítky, ale nic z toho se nikdy v reálu neudálo.“
Vytrhává se mi. „Tak ti to prostě asi jenom vyprávěla špatně.“
„Myslíš?!“ Už mi dochází trpělivost. Mám smysl pro humor, ale všeho moc škodí.
„Jo!“ Její přísnost vrcholí.
Něco takového mě nedokáže vytočit, ale už bych rád konečně slyšel uvěřitelnější povídání. „Myslím, že nejsi blbá, tak si na takovou nehraj! Chci fakta!“
Alžběta ale zjevně nehodlá přestat:
„Fakta?! Tak tady je máš. Co ty tvoje stavy, do kterých upadáš pod vlivem něčeho v lese? Ha!“ Vítězně si skládá ruce přes prsa. „To jsou taky jenom pohádky?! Nejsou! To na tebe působí Haematyr. Vyhlídnul si tě.“
Nakláním se k ní blíž přes stůl a vychutnávám si:
„Ale, Bětulinko! Migrénama jsem trpěl už v pubertě. A bolením hlavy i halucinacema dneska trpí každej druhej. A věř, že za ně nemůže ten tvůj Halekal! Ale hypotéky a pracovní stres!“ Opírám se zpátky do židle. „A ten chcípák s rezatou kudlou má bejt jako ten tvůj Homohetero? Jo?! Jako fakt to myslíš vážně?!“
Nepřestává mě sebejistě pozorovat, ale teď do toho přidává ještě trochu hlasité zlosti:
„Haematyr! Je to H-A-E-M-A-T-Y-R!“ Na chvilku se zastavuje, snad abych si to pořádně zapamatoval. „Jo, mladý Godner se v sobě snaží Haematyra vyvolat.“
To už mě rozřehtává na plný kotel. „Ale, ale! Tomu přece sama nemůžeš věřit. Ten si vyvolá maximálně tak srač… Zkaženej žaludek, jsem chtěl říct.“ Houpu se u toho rošťácky na židli.
Její vzteklý výraz se mění na ještě vzteklejší. „Tak to by ses divil. Už se to párkrát povedlo. A dokonce pak zhmotnili i jednu část Haemadora!“ A teď se zase ona naklání přes jídelní desku blíž ke mně s vyzývavým:
„Upíři. To ti nic neříká?! Vlad Tepes byl posedlý Haemadorem!“ Pozvedá u toho obočí, jako by mi právě vysvětlila smysl veškerého života.
Přestávám se pohupovat, dosedám židlí na všechny čtyři, abych byl celý pevně na podlaze, a ne někde v oblacích, kde je očividně ona. „Neblbni, Bětuško! Vampíři jsou jen spisovatelskej výplod, povídačky pro děcka. A Tepes? To byl prostě obyčejnej nemocnej sadista.“
Rozzuřeně se nadechuje, jako by chtěla pronést něco hodně státotvorného…, ale vzápětí to polyká. Mlčky vstává, sesli odstrkává nohama a zastavuje se až ve dveřích z kuchyně. „Když myslíš!“ Po čemž okamžitě mizí na chodbě, kterou se za krátko nese hromové dveřní prásknutí.
Jenom se trochu vykláním do strany a křičím za ní:
„A to mi jako chceš nakukat, že po lese běhá příšera, která pije krev?!“ I když vím, že je to pouze zbytečné divadlo, sehrané spíš pro mě samotného, abych si vzápětí mohl odpovědět:
„Tak takovejch už jsem v životě potkal tolik, že jedna navíc mě nemůže rozhodit“
Anebo potřebuji nějak násilně přemluvit svoji vlastní mysl, že tomu všemu nemůže začít podléhat.
Někde tam vzadu, hluboko, v ne moc často používaných končinách totiž Alžbětino vyprávění zažehlo cosi, co mě po zbytek rána ponouká a provokuje.
Ale kdyby jenom! Ono to začíná doutnat, pozvolna se rozhořívá a po pár hodinách mám plnou hlavu plamenů.
Celé dopoledne jen tak bezcílně bloumám po statku. Nejsem schopný se ani chvilku soustředit na žádnou práci.
U oběda mi to dochází. Už vím, co může za můj neklid…
Startuji od stolu, nevšímám si špinavého nádobí ani povalené židle a metelím na půdu.
pokračování:
