HAEMATYR 8.díl
28.12.2021
Je skoro šest a jakési malinkaté autíčko se řítí do vjezdové brány mého statku.
Zakalené světlomety rozráží podvečerní šero, které se tu všude rozprostírá, a já zatím netuším…
Aaa, tak už jo!
Bětka se dostavuje, aby mě vytáhla na venkovskou veselici, jak před hodinou slíbila.
Nestíhá ani dobrzdit a už na mě ze staženého okénka pokřikuje, abych naskočil, že tu zábavu rozjedeme rovnou naplno.
Chechtám se na celý dvůr. Takové ántré jinačí ocenění nezasluhuje.
Objíždí mě kolem dokola a vypadá v tom rozohněném prdítku tak směšně, že jí to ani nemůžu říct. Zůstávám džentlmenem. „Neblázni, nejsem kaskadér! Tenhle červenej ďábel by mě roztrhal na kusy, jen bych se mu dostal pod kola. Nejdřív ho zkroť, a zastav!“ hulákám na ní tak hlasitě, abych překřičel těch několik málo splašených koní, které s vypětím všech sil supí a řehtají pod kapotou motorového zabijáka.
Tedy alespoň za něco podobného musí ten křáp považovat, podle jejího výrazu za volantem.
„Fajn slečinko, tak si račte nastoupit!“ vyzývá mě hned, jak se jí s dvojitým škubnutím daří zastavit o pár metrů dál, než původně chtěla.
Klidně si můžu tipnout, protože hrůzyplný výraz, který měla, když mě minula a řítila se přímo na bránu, neskrývaně prozradil, že tomuhle autu nevládne pevnou rukou. Přesto se na posledních pár centimetrech vyhnula srážce s jedním ze sloupků vjezdových vrat.
Před ním teď stojí v otevřených dvířkách u řidiče otočená na mě s hrdinným pohledem, jako by právě zvítězila na Dakaru.
Dochechtávám se, nemůžu popadnout dech, ale i tak se o nějaký ten fór pokouším:
„Radši dojdu pro lékárničku. Tohle bude jízda smrti.“ A provokativně skutečně mířím ke stodole, kde parkuji.
Míjím dělníky Tomáše, které z maštale vylákal Alžbětin zběsilý a hlasitý příjezd.
„Tý jooo! Šéfe, to je žihadlo!“ Pohvizdují a pomrkávají na mě.
„Hele, vy dva, nekoukejte po autech a pořádně to tady v noci hlídejte!“ Rovnou mi ale dochází, že ti puberťáci nemají na mysli Alžbětino přibližovadlo. „A po ženských už vůbec ne! Hlavně ne po těch, co přijedou za mnou! Jasný?!“
Kluci se dál pohihňávají. „Jasný, šéfe!“ A salutují u toho jako na vojenské přehlídce.
Otevírám moje auto a v přední přihrádce lovím peněženku, kterou jsem tam nechal po návratu ze hřbitova. Jak se tak nakláním, zase slyším za sebou jejich hvízdání.
Zvedám hlavu, a boční zrcátko mi prozrazuje, že si to Alžběta štráduje středem dvora přímo ke mně.
Popadám šrajtofli i babiččinu knížku a soukám se pozadu ven.
„Co jsem vám řekl?!“ rovnou útočím na ty dva. „Hybaj do pelechu, nebo vás kousne ten vzteklej pes, co tu byl minule!“
Bětka cepení na místě, jako kdyby jí tělem projel blesk. „Pes?! A vzteklý?!“ Střídavě pokukuje po nich i po mně. „Tady?!“
Tomášové vehementně a ochotně přikyvují na souhlas, až by si hlavy skoro ukroutili.
„Dělám si srandu a oni taky,“ snažím se odvrátit další debatu o krvelačných zvířatech v mém okolí. Už se těším na jiné večerní vzrůšo.
Ona se otáčí na kluky. „Takže jste tu žádného neviděli?“ S výrazem totálního přesvědčení, že zrovna jí by lhát nikdy nemohli.
Není se čemu divit. Na nich je zase vidět, že kdyby tu nějakého potkali a mohli jí podat podrobné svědectví o výskytu jakéhokoliv psa, třeba i krotkého, udělali by to. Už jenom proto, aby si s nimi povídala, a oni se mohli o trochu déle kochat skromným oblečením, které má na sobě.
Beru ji kolem ramen a směruji k výjezdu. „To víš, že neviděli. A pokud náhodou jo, tak by ti to i názorně ukázali. Že jo, kluci?“ Otáčím letmo hlavu a už jen vidím, jak opět zuřivě souhlasně kmitají. „Žádný vylomeniny!“ posílám jim na rozloučenou a s nechápavě usmívající se Alžbětou nasedáme do jejího červeného tryskáče.
„Počkej! Tohle nechám doma.“ Teprve po nastartování si uvědomuji, že kromě peněženky držím i babiččin dárek.
Opakovaně na tu knížku zapomínám. Jako bych nevnímal její fyzično, a ona byla mojí přirozenou součástí, které prostě není potřeba si všímat.
„Ukaž!“ Vytrhává mi ji z ruky a jedním ladným pohybem zasouvá do tašky pohozené na podlaze za mojí sedačkou. „Ať se nezdržujeme. U mě bude jako v trezoru.“ A se stejnou razancí tlačí plynový pedál k podlaze.
Motorizovaný rozzuřený pekelník vyskakuje přímo na polní cestu a pilotka žene stádečko pod kapotou s vervou psychopatického štváče.
Zapírám dlaně o sedák, a snažím se tlumit kodrcání, v němž se špatně odpružené autíčko zmítá. „Zpomal! Oni tam na nás počkaj, ne?!“ pokouším se je trochu zkrotit oba.
Ona po mně ale hází jenom kukuč malé holčičky, která se právě chystá poprvé do školy. „Když já mám hrozně přísného taťku, a musím být do půlnoci doma.“ Zběsile u toho šlehá řasami, a jako by to opravdu myslela vážně, vrací soustředěný pohled před auto.
„Ty určitě! Se vsadím, že u vás doma poslouchat musí naopak on,“ jízlivě šeptám přes řev motoru.
„Říkal jsi něco?!“ vříská do čelního skla, aby už nemusela odvracet oči.
„Bacha!“ stíhám jenom vykřiknout.
Ve tmě se něco mihlo. Ani jsem to pořádně nezaregistroval.
Alžběta instinktivně strhává volat, a vůz se nepřirozeně naklání na stranu. Zapírám dlaně o strop a už jen s křečovitě zavřenýma očima čekám, jak a kam dopadneme.
Bětka ječí víc než o život a nelidský křik musí rezonovat až v dalším okrese. Částečně i výhoda, protože nemám šanci slyšet, co všechno se láme, deformuje a praská.
Kupodivu jsem za to celkem rád. Prostě si jen počkám a škody na nás dvou i na autě si prohlédnu, až tenhle prdítkový cross skončí.
Jak se amatérsky snaží nastolit původní trajektorii, házíme sebou čím dál tím chaotičtěji. Jenomže místo návratu k něčemu alespoň trochu normálnímu se trefuje asi do nějaké hliněné boule u cesty.
Cítím, jak se její strana zvedá, pak se prudce nakláníme a převracíme na bok.
Chatrná karoserie se kroutí, sklo z okének létá všude možně i s ostatním, co nebylo připevněné, a hromadně to končí na mojí schoulené maličkosti.
Rozprostřené ticho rozbíjím až hlasitým:
„Do prdele!“ Pomalu otevírám oči a koukám na ni. „Bětuš!“
Neodpovídá a jen bezvládně visí zaklíněná v bezpečnostním pásu.
Za mými zády se ale náhle ozývá šramocení. Házím pohled na zadní sedačku, a vidím mladého Godnera, jak se skrz vysypané zadní okno vysunuje zpátky ven s něčím v ruce.
„Vrať to!“ burácím za ním. Musím se ale postarat hlavně o Alžbětu. „Vím, kde bydlíš,“ posílám proto jenom do temnoty soumraku.
„To já taky, a nemusím tady kvůli tomu tak vřískat!“ Drží se za hlavu Bětule, kterou asi to hulákání probírá z mrákot.
„Počkej, nehýbej se!“ Strhává moji kompletní pozornost a rychle se stejnou cestou jako před chvílí Godner páčím z auta.
Zatížené jenom drobnou holkou se mi ho za chvilku daří vrátit na všechna kola, a už se skláním nad šoférkou.
Ona na mě ale kouká a štěká, jako by mojí pomoc nechtěla:
„Pusť! Já sama.“ Odstrkává ruku, kterou se pokouším rozepnout pokroucený úchyt jejího pásu.
Stavím se do otevřených dvířek. „Tak sorry! Ale já říkal, ať ubereš.“ A snažím si namluvit, že je pouze v šoku.
Ten ale Bětule ihned škrtá ze seznamu mých vysvětlení:
„Já vím. Promiň! Za to může Godner.“ Neohrabaně se u toho láme ze sedačky. „Udělal to schválně.“
Pomáhám jí vylézt. „To snad ne?! Přece by tě nechtěl přizabít jen kvůli tam tomu v lese?!“
Rázně si stoupá přímo přede mě. „Ale on nejde po mně. To jsi ještě nepochopil?!“
„No počkej! To by znamenalo…?!“ Nemusím příliš dumat ani moc dlouho pohledem skenovat vnitřek auta. Během několika titěrných okamžiků mám jasno. „Že mě musel celej den sledovat, a věděl o knížce?“
„Co?! On ji sebral?!“ jódluje Běta.
„Jo! Po ní snad asi hlavně šel, ne?!“
Lehce mi klepe na čelo. „Ježiši, ty jsi fakt typický chlap. Jako malý kluk pořád hledáš ztracené poklady, a nevidíš ten, který je přímo u tebe.“ Pak sbírá svoje rozházené věci a chaoticky je láduje do vysypané kabelky.
Čekám až skončí, abych jí doprovodil. Zábavy jsme oba pro tenhle večer měli dost, a na další už nemáme buňky.
Za několik okamžiků je sbalená, ale rychle sama odchází. „Mazej domů, jestli ti tam Godner nešmejdí! Já říkala, je to pošahaný a nebezpečný cvok. Radši se jdu taky schovat. Strachovat se o mě nemusíš, bez tebe trefím rychleji, mám zkratku.“ A hned mizí ve tmě, odkud se ještě ozývá:
„Auto nechám zítra odtáhnout. Dobrou!“
Takovou reakci ani její zbrklý návrat domů nechápu. Po tom všem, co tady mám za sebou, už ale něco takového neřeším. Jenom mě mrzí, že jsme nedojeli až k našemu cíli. Chtěl jsem si s ní zatancovat. Při prvním ploužáku si ji pěkně přitáhnout a přitisknout k tělu, aby cítila sílu i něhu. Nenechal bych ji ani na chvíli pochybovat, že i kdybych nebyl schopný vplout do jejího světa krvelačných bestií, můžu jí nabídnout i jinou formu existence.
Nechat se občas unést představami o pohádkových bytostech a vklouznout do jejich dimenze je asi pro lidský mozek osvěžující a odpočinkové. Když ale někdo začne tyhle představy zatahovat do svého reálného života, musí se pak asi zákonitě chovat divně.
Ploužím se polňačkou k domovu a vůbec nevnímám okolí. Měsíc opět svítí naplno, až si člověk ani neuvědomuje, kolik je hodin. Je krásná podzimní noc. Plná všemožných vůní a zvuků, které mírný větřík přináší z lesa. Mojí hlavou se jako na kolotoči vozí myšlenky na Bětku, záhadnou ženu z kostelíka a…
Za brzdu téhle pouťové atrakce najednou zatahuje něco, co se pohnulo v lese. Kousek od cesty. Tam mezi smrky se někdo schovává.
Zaostřuji… A on to, „Godner!“ letí ze mě pološeptem skoro jako nadávka. Přestože vím, že potichu být nemusím. Moc dobře o mně ví.
„Stůj a vrať tu knížku, zmetku!“ rozléhá se smrčinou.
Stejně tak hlasitě ale i praskání spadaných suchých větví, přes které se vydává na útěk. Přesně ta chvíle, kdy mě život začíná bavit. Neuteče, a já na něm tak budu moct spáchat spravedlnost za všechny ty králíky, ohrožování Běty, krádež babiččina tajemství i za to, že je takový lstivý šmejd, který jen přidělává starosti.
Ještě nedávno jsem se těšil na odhalování zdejších záhad, aniž bych tušil, že mi jedna přijde sama naproti.
Přesto, tuhle nechci zkoumat, ale naopak jednou pro vždy ukončit.
Během dne jsem na něho úplně zapomněl. Drze se mi připomíná a svižně si to maže nahoru lesem…
Dobíhám ho u křoví, za kterým je už pouze bahno.
Zastavuje se a otáčí na mě.
Stojíme nehnutě naproti sobě. On jen mlčky pomalu sahá do kapsy a vytahuje známý kuchák.
Počínání, které mě nezaráží, jenom ve mně na pár okamžiků potlačuje silné nutkání útočit. Chvíli ho pozoruji.
On ale najednou, jakoby na povel, skáče do hustého porostu za ním. Vypadá to na provokaci. Možná vycítil moji nechuť zahazovat se s ním.
Bezradně rozhazuji rukama. „No to si děláš…!“
Mohl bych se na něho vykašlat, otočit se a odejít. Ale nedá mi to. Touha po odplatě, nepřekonatelná zvědavost … Jsem přeplněný směsicí motivů.
Shýbám se pro tlustší krátký klacek a s nelibostí se začínám prodírat houštím. Nespěchám. Za ním je už jenom balvan nad bažinou a dál nic víc, kromě smrtonosného rašeliniště.
Tajně doufám, že ten magor zná nějakou únikovou cestičku, a je dávno pryč.
Na rozdíl od minule, je dokonalý lovecký úplněk, a tak krásně vidím všechno, co je kolem mě. Neohroženě se protahuji větvičkami a postupuji dál, aniž bych tu očekával tajemná zvířata nebo jejich vrčení. Stíny ani migréna si na mě dneska nepřijdou, a já se plný odhodlání i naštvanosti konečně probojovávám na druhou stranu houštiny.
Moje přání zůstává nevyslyšeno. Godner se nevypařil.
Zastavuje mě až jeho vytřeštěný pohled. Stojí na okraji skaliska zády k bažině, svírá nůž a čeká, až budu schopný ho plně vnímat.
„Hele, borče, nevím, o co ti jde, ale vykašli se na to!“ Nejenom, že vnímám, ale přímo se těším, až ho zpacifikuji a protáhnu zpátky tou pichlavou zástěnou. Do smrti nezapomene.
Odhazuji klacek, zvedám ruce a pomalu jdu k němu. „Jak tak na tebe koukám, svalů si moc nepobral a věř, že já se vypořádal s většíma frajerama. Proto povídám, zahoď tu rybičku!“ Silácké řeči snad zaberou.
Stojí bez hnutí a celé moje manévrování sleduje, jako by se už nemohl dočkat, až si budeme na dosah.
pokračování:
