hasičůvhasičův

HASIČŮV PŘÍBĚH 

příliš krátký hasičův příběh – mladý gay, který prožívá následky posledního požáru

19.01.2016


 

„Danny! Záda. Namydlit!“ haleká na mě kolega Robert ze sprch, do kterých beztak mířím.
   Máme po zásahu, a musíme ze sebe smýt prach, popel i všudypřítomný zápach kouře. Většinou je nás ve společné umývárce víc najednou, ale tentokrát jsme tu jen my dva.
   „Jasně, vydrž!“ Zabírám volnou sprchu hned vedle.
   On se na mě zubí, podává mi mýdlo a nastavuje záda, jako by mě sváděl. Ale co jiného by se v takové chvíli dalo čekat od někoho, kdo je rozený vtipálek a recesista. Dokonce ani moje Mária by v tom, ve spojitosti s ním, neviděla naprosto nic nenormálního. Robert mě ale najednou chytá za ramena, začíná divoce líbat, osahávat, tiskne se na mě a rukou zaj… 

„STOP! STOP! Prosím vás Stop! Jde jenom o sen. Jenomže když jsem začal vyprávět, sám jsem to ještě netušil.“ 

Už se ale pomalu probouzím. Moje vědomí začíná šrotovat a neochotně se dostává do provozuschopného rytmu. „Mária, Mária. Ježiš to je blbý jméno!“ mumlám si do helmy.
   V jejím hledí se objevuje známý obličej, a záhy i hlas:
   „Sakra, Danny, vstávej! Musíme odsud rychle vypadnout!“ Parťák Robert mě podebírá za rameno a pomáhá mi vstát. Křičí u toho tak vyděšeně, až mě to probírá naplno a nutí pořádně se rozkouknout kolem.
   Všechno je v plamenech. Nad hlavami se nám válí mračna vířícího kouře. Vidět je jenom na pouhých pár neurčitých metrů. A ten hukot! Děsivý řev zuřícího požáru.
   Celé tělo mě bolí. Na několika místech mám poškozenou kombinézu, a cítím nesnesitelný žár. Do toho všeho se mi hrozně špatně dýchá, nemůžu popadnout dech a před očima se míhají tisíce malých černých skvrnek… Začínají se pomalu slévat v jednu velkou tmu.
   Hodně podobnou té, ze které se před chvíli vynořil ten hloupý sen, že mám nějakou Máriu a Robert mě svádí ve sprše.
   „Neusínej! Neusínej sakra! Už jsme skoro venku,“ vříská na mě celou dobu a cloumá u toho mým bezvládným tělem. „Vydrž! Ještě chvíli vydrž, brácho!“ Táhne mě dlouhou zakouřenou chodbou, plnou popadaných ohořelých trosek a věcí na podlaze. Ze shora padají další a další. Přes ně klopýtáme a přibližujeme se k jasnému světlu před námi…
   „Rober…!“ Ztrácím sílu.
   „To ne, chlape!“ Třese se mnou dál a ještě urputněji. 

Silná ruka mě táhne, až mám pocit, že nadnáší, a záře vpředu se zvětšuje, zvětšuje a nabírá na intenzitě…
   Ticho. Ježiš, takové ticho jsem snad ještě nikdy nezažil. Plexisklo přilby mám zašpiněné a zamlžené. Skoro nic nevidím. Jenom pohyby neurčitých stínů.

Jen co jsme se vypotáceli z hořící budovy, se za námi hroutí celý strop jejího přízemí.
   Do něho jsem se před několika minutami propadnul z horních pater a skončil přimáčknutý k podlaze. Kus stropu mi přiškrtil přívod vzduchu. Robert, jako kapitán mé jednotky, se rozhodnul pro mě dojít, i když už velitel zásahu vstup do budovy pro její nestabilitu zakázal. 
   Tohle všechno se dozvídám díky rozhovoru doktora a sestry, kteří mě ležícího na lehátku nakládají do záchranky. Robert na mě spokojeně kouká do jejích otevřených zadních dveří. Ty se rychle zavírají a sanita odjíždí s nezbytným kraválem sirény.
   Ještě se mi na chvilku daří nadzvednout hlavu a bočním okénkem zahlédnout Roba. Polévá si obličej vodou z lahve a ostatní kluci ho uznale poplácávají po zádech. 

Zamiloval jsem se do něho hned první den, když před pěti lety nastoupil do našeho hasičského sboru. 
   Samozřejmě, jako drtivá většina takových, je i tahle láska nešťastná a hlavně platonická, protože Robes je heterák jak poleno.
   Povahově a smyslem pro humor jsme si ale okamžitě padli do noty. Skoro jako dvojčata, a tak se za ně začali i považovat. On plní roli o pár sekund staršího bratra, který mi vždycky chyběl, a já zaskakuji za celou jeho rodinu, protože nemá žádnou.
   Nikdy nedělal problém s tím, že jsem gay. Jsme sehraná superdvojka. Jeden druhému můžeme říct cokoliv.
   Proto já ochotně poslouchám heterácké povídání o, „babách,“ které po desítkách balí na dokonale vysportovanou postavu, obličej fotomodela a nevyčerpatelnou zásobu historek z hasičských zásahů. Ty jsou samosebou pokaždé výpravné jako ten nejhollywoodštější biják, na jehož konci stojí „ON“ rozkročmo nad doutnajícím spáleništěm s nějakou tou zachráněnou polonahou krasotinkou v náručí. Do té mu posluchačky samovolně padají jedna za druhou. Občas nějakou čerstvě ulovenou oběť přitáhne s sebou, abych ji okouknul, a druhý den ji pak probíráme. U čehož kolikrát nešetří detaily jejich společné vášnivé noci a já se dozvídám i to, co jsem původně nechtěl.
   On mě zase v pravidelných intervalech nad několikátým půllitrem piva utěšuje:
   „Ten kokot stejně nebyl nic pro tebe. Máš na lepšího. Vykašli se něj, na vola!“
   Je to fajn, je to paráda, Robert vždycky byl kolega, kamarád a hlavně parťák do nepohody s nelimitovaným smyslem pro humor i nejrůznější rošťárny. 

Teď ale stojí nad mojí nemocniční postelí a já na něho koukám nevěřícně, jako kdybych ho viděl poprvé v životě.
   „Musím, Danny! Je to příležitost, která se mladýmu klukovi naskytne jednou za život!“
   Nedokážu jeho slova pochopit. Teda pochopit jo, ale vstřebat ne, ani přijmout. „Ty už nejsi zas tak mladej!“
   „Sakra, ty víš, jak to myslím!” Obrací oči vzhůru a hned pokračuje:
   „Bejt v sedmadvaceti velitelem celý stanice, to se jen ta někomu nepovede. A v tomhle městě mě nic nedrží!“
   „Nic?! Opravdu nic?!“
   „Nech toho! L.A. není tak daleko. A pak taky, musíš mě přece aspoň trochu chápat.” Otáčí se čelem k oknu a dívá se do dálky. „Ty tady máš ty svoje namakance ve fitku a hlavně mámu se ségrou, ale co já?!“
   „Máš mě, ne?!“
   „Trochu málo pro někoho, kdo má moje potřeby, nemyslíš?“ Vrací se pohledem ke mně. „To musíš uznat. A občas nějaká ta pipina?! Tak těma je Angeles napěchovaný. Na chvilku jsem schopný zadívat se mu s nezkaleným pohledem přímo do zornic. A mimo jiného vidím i podstatu toho, co mi povídá:
   „Sakra, Danny, já se chci konečně taky usadit. A s tímhle flekem to půjde samo.“ To už ale stojí u dveří a bere za kliku. „No tak…, přej mi taky trochu toho štěstí!“
   Za ty společné roky jsme se navyváděli nepřeberného množství skopičin a prošli ohnivým peklem, ze kterého jsme zachránili tolik životů, že si bez něho ten svůj už nedokážu představit.
   Cítím se, jako bych ztrácel své skutečné jednovaječné dvojče, které vždy bylo schopné dokončovat moje věty. „To je to jediný, co ti fakt přeju, ty zmetku! Sereš mě, protože to moc dobře víš.“
   „Nebreč! Nebo budu taky. Budem tu slzet jak dvě buzny. Slyšíš, neřvi!“ štěká na mě a přestože je vidět, že se mu nechce, otevírá dveře na chodbu. „Promiň, já už musím! Chtěl jsem, abys věděl, že odlítám už zejtra, kdy ještě nebudeš doma. Ale doktor říkal, že jsi mimo….“
   „No, tos trefil!“
   „Vole!“ Na krátko se objevuje jeho neodolatelný úsměv. „Mimo nebezpečí. Tak tě brzo pustěj. Jak se tam aklimatizuju, hned se ozvu. Ahoj!“
   Dovírá za sebou a mně se hroutí celý svět. Dokonce mě i napadá, že mě v tom posledním ohni měl radši nechat. 

Po týdnu se vracím z nemocnice. Sousední, bývalý Robertův byt je už obsazený novou nájemnicí. Nedokážu zadržet vyprsknutí, když mi ta holka na chodbě říká svoje jméno. „Mária!“ To jméno snad už nikdy nedostanu z hlavy.
   „Jo, Robert! To je krásný a zvučný jméno,“ zakrátko povídám šeptem sám sobě do prázdného pokoje. Sedím u zapnuté telky, kterou nevnímám, a upíjím z whiskovky. Všechno je tak děsně šedé a ponuré, až z toho mrazí.
   Snažím se spláchnout nejenom bolest ze ztráty nejlepšího kámoše, ale taky šok z toho, co jsem zažil při posledním požáru. Ten jsem nerozdýchal ani za celý týden v nemocnici a Robert ho tam ještě korunoval dalším. 

Šoků v mém životě většinou není nikdy dost, a tak druhý den v práci dostávám další
   „No, nemůžeš! Prostě nemůžeš, a basta! Jak ti to mám jinak vysvětlit?!“ křičí na mě už skoro půl hodiny kapitán Joles.
   Pořád se vzpouzím, a on už mírně ztrácí nervy. Ale nepolevuje ve svých povinnostech dobrého nadřízeného, jakým vždycky byl:
   „Ten trám ti nalomil žebro, a poškodil tak pravou plíci. Při stresu to v masce už nikdy neudejcháš! A neřvi na mě! Já si to nevymyslel. Doktor přímo zakázal, abych tě ještě kdy poslal do akce!“ Velitel mojí domovské zbrojnice mě tím doživotně odsuzuje k dřepění v nějakém kanclu.
   Nevzdávám se většinou ale tak snadno. „Ale časem se to třeba… To…“
   „Časem se to… nic to. Bude to pořád stejný a naopak jak budeš straší, bude hůř,“ je zjevně připravený na všechny varianty mého odporu a nechce ustoupit ani o píď.
   „No, a co teda bude dál?!“ rezignuji. Už to tady takhle meleme moc dlouho dokola. Tohle je předem prohraná válka. Jsem smířený s vlastní popravou.
   Velitel se zhluboka nadechuje. Přesně jako letící sekyra, která mi za vteřinu usekne hlavu a můj život skončí v temnotě nějaké zaprděné špeluňky. „Mám tu návrh, abys dělal ve vyšetřovacím. Co ty na to?” Kouká na mě, jako kdyby právě dobyl severní pól.
   „Vyšetřovací?! No, to je teda vzrůšo,“ obratem mu tam naschvál posílám trochu toho globálního tepla.
   Jenže on k tomu svému zamrzlému kontinentu okamžitě přidává další, nově objevený a zatím ještě nepojmenovaný světadíl:
   „Jo! Vyšetřovací. Ale ne tady u nás. Máme plno. Vadilo by ti stěhování?“
   „No, tak to je teda fakt nářez, šéfe! Nejdřív to… A teď k tomu ještě tohle?! Teda vy umíte potěšit.“ Nějak ze sebe nedokážu vyšťárat ani sebemenší kousíček nadšení.
   Přitom někdo jiný by po místu ve vyšetřovacím týmu skočil po hlavě, ať už by musel odejít kamkoliv. Vyhnout se přímému kontaktu s ohněm, už nevbíhat do rozpadajících se budov, lézt na stromy pro vystrašená koťata nebo vytahovat lidi ze zatopených aut, tak tomu by chtěl přeci utéct každý, ne?
   Jenomže mně dělá dobře, když můžu přispět ke šťastnému konci podobných karambolů.
   Naplno se mi tlačí slzy do koutků. Uvědomuji si, že už nemůžu říkat, „můžu“, ale navždycky už jenom, „mohl jsem“.
   „Proboha, tohle na mě nezkoušej, ty srágoro! To na mě neplatí. Ještě jsem ti ani neřekl, kam!“ Velitel Joles je sice fajn chlap, ale když se před ním začne kdokoliv emocionálně odhalovat, neváhá použít i mnohem tvrdší i vulgárnější slova a nadávky, než právě teď.
   „Mně už je všechno jedno, perte to do mě, šéfe!“ S hlavou na pomyslném špalku čekám na zásek do vazu. 

„HOOOŘÍÍÍ, HOOOŘÍÍÍ, HOOOŘÍÍÍ…!“ huláká siréna na celou hasičárnu.
   Vojevůdce jen přes sklo kanceláře kontroluje, jestli se všichni kluci spouštějí dolů k autům.
   Vždy jsem byl hasičem celou svojí bytostí, a věřte, že podvědomí se nedá jen tak snadno ani rychle přeprogramovat na kancelářskou krysu. Vyskakuji ze židle. Ta se kácí k zemi. Otevírám dveře z Jolesovy kanceláře. Ale než bych se stihnul pustit kliky, zastavuje mě jeho řev:
   „Ty ne!”
   Ještě jeden nesmělý krůček víc do chodby. Třeba to nemyslí úplně vážně. Je přece krizovka…, někde hoří proboha!
   „Koukej si sednout zpátky na prdel!“ pokračuje ale nekompromisně a listuje mojí složkou, kterou měl doteď položenou před sebou na stole. „Hele, co bys říkal na Kalifornii?“
   Desítky dvojsmyslných otazníků v jeho duhovkách by přehlédnul jenom slepec, nebo idiot.
   Jenže aktuální požární poplach mi z hlavy maže všechno, o čem jsme před tím mluvili, a tak se chovám jako ta druhá varianta:
   „Že… Že je tam moc hezky?“
  „Krucinál!“ Plně do našeho rozhovoru mě vrací až zapraskání desky šéfova stolu a jeho zaťatá pěst na ní. „Tak já se snažím, aby ses nezahrabal někde v Minnesotě, a ty si ze mě budeš dělat srandu?!“
   „Sorry, šéfe, sorry! Když já bych tak hrozně rád jel s nima.“ Nasazuji výraz štěněte, které právě počůralo nový koberec.
   Vždycky na něj tenhle fígl zabíral a vypadá to, že i nyní. „Já vím, je to těžký! Mám něco podobnýho taky za sebou. Proto mi věř, že brzo budeš rád, že už s nima nemusíš!“
   „Těžko, veliteli. Vždyť já nic jinýho neumím.“
   „A to si jako myslíš, ty pitomečku, že já se za tímhle stolem narodil?!“
   „No…“ Koulím rozpačitě očima. „Já doufám, že ne!“
   „To si sakra piš, že ne! Ale život je svině a většina lidí musí ztupit hodně nožů, než se jim povede ho úspěšně zaříznout. A ty, chlapče, máš veškerý to tupení teprve před sebou. Tak už konečně poslouchej!“ Zjihnul a klopí oči do otevřených desek. Chvíli je zticha. Možná si vybavuje okamžiky, v nichž prožíval, co právě já. „Hele, Danny, nebudu ti lhát. Čeká tě velká a nelehká změna. Jsem si ale jistej, že ty ji zvládneš. S Robertem vám to šlapalo jako málo komu, koho jsem tu kdy měl. Proto jsem ti sehnal místo ve vyšetřovacím na stanici, který on teď šéfuje. Co říkáš?“
   Pohled, který na mě u toho hází, je zalitý sluncem a štěstím, protože on moc dobře ví, že přesně tak se budu cítit. Divné, ale je to úplně poprvé, kdy jsem schopný rozpoznat v jeho zadívání se i jakousi vášeň.
   „Šéfe! Šéfe! Vy jste bůh a já se k vám odteď budu modlit!“ opět vyskakuji a křičím u toho jako malý kluk, který právě pod vánočním stromečkem objevil vytoužené autíčko. Obíhám stůl a v zápalu radosti mu uděluji řád homopolibku na čelo.
   „Sakra, Danny! Já… Vždyť víš, že já nejsem to…!“ Tvrďák a prototyp heteráka Joles se ošívá a červená až na zápěstích.
   „Sorry, šéfe! Ale já mám takovou radost, že bych se do vás i zamiloval.“
   „No, to by mi ještě scházelo. Proto ti řeknu něco, co jsem neměl původně v plánu.“
   Rozjíveně se vracím na sedírnu naproti němu a pořád nedokážu zakrýt nadšení
   „Poslouchej mě sakra!“
   Vypadá to, že legrace je u konce. Poposedám si proto lehce dopředu a s výrazem naprostého blbečka na něho upřeně civím.
   „No, takhle moc soustředit se zase nemusíš! Zapni mozek a ber na vědomí, že to místo v L.A. jsem pro tebe vyškemral hlavně proto, že chci, abys tam byl s Robertem!“
   „Kvůli nikomu jinýmu bych tam taky nešel, šéfe!“ Stále nedokážu zvážnět a když slyším jméno Robert, reaguji jako cvičený pes na povel aport.
   „Já vím, já vím, a proto mě to taky hned napadlo!“ Joles se zastavuje a drbe ve vlasech. „Sám moc dobře víš, že po smrti Toma jsem vás s Robertem bral jako svý vlastní kluky. A tebe obzvlášť, protože ten můj pacholek byl taky… No… To… Jako ty!“ Má u toho obličej už zase plný emocí. Ale tentokrát smutku a bolesti, říznutých slzou na krajíčku.
   Až dodneška jsem u něho tolik znatelných niterných pochodů neviděl, a to ani tehdy, když se jeho jediný syn Tom zabil na motorce. Je jich na mě proto už víc než dost, a začínám z toho být lehce nerv. „Já vím, šéfe, já vím. Mluvte dál! Proč chcete, abych byl v Angeles u Roberta?!“
   Vrací se do role suveréna:
   „No prostě, jste moji kluci a mám vás rád, a protože jsem zjistil, že na Roberta má někdo spadýno, chce mu to v L.A. pohnojit a zlikvidovat kariéru, nehodlám tomu jen tak nečinně přihlížet.“
   „Cože?! Proč?!“ Prožívám další šok.
   „To netuším. Nevím proč, kdo, ani co na něho mají. Jen jsem něco zaslechnul v éteru. Jsi jedinej, u koho mám záruku, že mu bude pomáhat a chránit ho ze zálohy nezištně a s láskou, jako jsem to dělal tady já pro vás oba.“
   „Se ví, šéfe. Ale… Aspoň naznačte!“ Jsem napnutý jako špagát a zároveň netrpělivý. Můj přesun za Robesem bude chvíli trvat. Mohlo by být pozdě.
   „Fakt nemám ani páru, Danny. Proto tam posílám tebe. Budeš nenápadnej a v jeho nejbližším zákulisí nejlíp odposloucháš, co se kolem něho děje.“
   „Pane, rozkaz, pane!“
   „Mazej už vodsud! Mám spoustu práce a nemůžu se tady s tebou vykecávat celý dopoledne.“ Důstojník sice není žádná citlivka, přesto se znatelně usmívá. A touhle prapodivnou, pro něho nepřirozenou grimasou, mě vyprovází ven z jeho kanceláře, naší hasičské stanice i mého současného života. 

Přestěhování do L.A. nakonec trvá skoro dva měsíce. Musel jsem čekat, až se uvolní místo detektiva v tamním hasičském sboru. Mělo být už dávno volné…, ale, jak už to tak v životě bývá, souhra pitomých náhod tomu chtěla jinak, komplikovaně.
   Trýznivé období. Nejen já jsem si uvědomoval, že ubíhá drahocenný čas a že se v Kalifornii můžou odehrát nehezké věci.
   Nedalo se ale dělat víc, stavovské postupy a rozkazy jsou nelítostné.
   Přesto – osobní, kamarádské i naléhavé přímluvy velitele Jolese dopomohly k rychlejšímu přiblížení mého dne D. 

Dočkal jsem se. Stojím po odbavení v nástupním koridoru. Máma se ségrou mi mávají z druhé strany terminálu, jako kdybych odlétal do Perského zálivu. Tomu odpovídá taky intenzita brekotu.
   Mávám, mávám…, ale už je nevnímám. Nemůžu se dočkat Roberta. Jeho vtípků, nadprůměrného sebevědomí a bratrské ochrany. Ale stejně tak nového života v Los Angeles. Třeba se mi tam časem přece jenom povede znova obléknout výzbroj, s vřískající sirénou nad hlavou naskočit do odjíždějícího zásahového vozu a opět zažít to vzrušení mixované strachem…
   Fantazíruji, fantazíruji, a skoro si nevšiml, že mě letuška vítá na palubě, která se za kraťoučko odlepuje od ranveje, a rodné město tam dole je menší a menší…, až úplně mizí pod hladinou mraků. 

Ta se po dvou hodinách klidného letu opět rozevírá a v okénkách letadla se objevuje přibližující se město andělů. Žmoulám v dlani papírek s adresou pronajatého bytu. Věděl jsem, že jediné, na co budu myslet, je Robert, všechno mám proto připravené tak, abych si ostatní nemusel pamatovat.
   Se stejnou řekou spolucestujících, která mě dostala do eroplánu, ho opouštím a pokračuji dál přes letištní halu. Za pochodu popadám svůj skromný kufr a lehkým krokem mířím k poslednímu kontrolnímu bezpečnostnímu rámu, přes který už vyhlížím taxíky porovnané před východem.
   Všechno je tak nějak zrychlené, zkreslené, skoro jako v komiksu a já, coby jeho hlavní hrdina, přeskakuji jednotlivá dějová políčka…, až se v tom posledním nečekaně ocitám tváří v tvář dvěma policajtům.
   Vyzývají mě, abych je následoval, byl v klidu a nekladl odpor, protože při rentgenové kontrole mého zavazadla zjistili podezřelý předmět. Všichni v nejbližším okolí se otáčejí a koukají na mě jako na toho nejhoršího teroristu. Splaskávám a toužím po schopnosti zasunout se pod kachle na podlaze.
   „Co je to za blbost?! Jakej předmět?! Že by ségra něco přibalila?! Nebo na mě hned na začátku útočí ten, kdo chce ublížit Robertovi?! Robert! Jasně to bude nějaký vtípek na uvítanou!“ letí mi hlavou plejáda myšlenek a ta poslední trochu uklidňuje.
   Přesto nejsem schopný dokonale zaostřit ani pochopit, co se děje a jestli se skutečně jedná o vtip, nebo ne. Jsem vynervovaný z neznámého prostředí a do toho ještě tohle. Policejní výslech je pro mě něčím doposud nepoznaným, a tak nutím mozek, aby se konečně uklidnil, a všechny smysly soustředím jenom na pochod, který nás vede někam do útrob letiště. 

„Ten kufr položte na stůl a pomalu ho otevřete!“ slyším za zády hned po tom, co se za mnou dovřely dveře malé místnůstky.
   „Promiňte, ale to musí bejt nějakej omyl! Já v něm mám jen pár osobních věcí, hlavně oblečení!“ Snažím se působit klidně a připravuji se, že sem určitě za chvíli vlítne Robert.
   Místo něho mě ale překvapuje info, že s tím jsou obeznámeni.
   „No, a to se tady nesmí?! Nebo v L.A. starší hadry považujete za nebezpečný předměty?!“
   „Klid! Klid! My vám to…“
   Dveře se náhle otevírají a do místnosti vstupuje…
   „Mami?!“ Nechápu. Hlavně to, proč je celá v černém.
   Jenže máma dělá, jako bych tam vůbec nebyl.
   Za ní se vzápětí objevuje stejně oblečená sestra, Robert, velitel Joles i další moji kolegové a kamarádi.
   „Roberte! Brácho, co je to za blbej vtip?!“ Snažím se udělat krok jejich směrem. Napřažením obušku mi v tom ale zabraňuje jeden z policistů, který rovnou mlčky naznačuje, abych se podíval do kufru.
  „Sakra, lidi! To je fakt primitivní sranda!“ na urnu s mým jménem se jinak reagovat nedá.
   „No tak, nechte toho!“ křičím na ně dál zpoza stolu.
   Marně. Odezva žádná. Všichni koukají do podlahy. Máma i sestra brečí tak, jak jsem to u nich ještě nikdy neviděl. Robert se sice snaží, ale ani jeho pláč se nedá zakrýt.
   Místností se rozeznívá extrémně smutná melodie.
   „Hej, to už ale fakt přeháníte,“ žadonivě se jim snažím naznačit, že to opravdu není vtipné.
   Písničku poznávám. Kdysi jsem ji zmínil jako svoji pohřební.
   Do jejích prvních tichých taktů se pietně ozývá menší z policajtů:
   „Buď s Bohem, Danny! Byl jsi dobrým synem, bratrem, kamarádem i kolegou. Poctivým záchranářem, který svůj život ztratil ve službě pro druhé. Z požáru jsi v posledních chvílích vyprostil dvě nevinná stvoření. Sám jsi v něm však navěky zůstal. Polomrtvého tě sice věrný přítel Robert vytáhl z ohnivého pekla hořícího dětského domova, bylo však již příliš pozdě. A tak jeden mladý život skončil, ne však v našich vzpomínkách. Odpočívej v pokoji! S vděčností tě v srdcích budeme uchovávat.“
   Dochází mi to.
   A teprve nyní se máma, ségra i Robert dívají přímo na mě a já cítím jejich lásku, smutek, vztek, beznaděj i marnou touhu vrátit čas.
   Je nám dovoleno ještě něco málo posledních vzájemných očních pohlazení. Na vystavené smuteční fotce mi to celkem sluší. 

Všechno kolem mě se pozvolna, ale nezadržitelně začíná rozpadat na malé bílé kostičky… Nohy, tělo i ruce se mi před očima proměňují v mlžný opar…
   Odcházím.
   Slyším už jenom vzdalující se přátelské myšlen… 

 

hasičův

 

 

zkratka na stránku POVÍDKY

error: Content is protected !!