NÁVRAT DOMŮ
romantický spektákl o dívce, jejíž cestu domů nevyřeší jen zpáteční jízdenka
26.02.2026
první dějství
ZPÁTEČNÍ CESTA
„Cos mi to dohodil,“ vylétlo ze sluchátka, jen co ho Eduard přiložil k rozespalému uchu.
„Dane?“ tázavě musel ujistit sám sebe, že opravdu slyší hlas nejlepšího kamaráda.
„Ne, ty vole, Mata Hari,“ pokračoval dál ve stejném tónu Daniel. „Ostatně s něčím podobným jsi měl chtěl dát dohromady.“
„Co to meleš?!“ promasíroval Edie přeleželý obličej. „A vůbec… Do prčic, kdes byl?! Já doufal, že budeš referovat dřív!“
„To já taky, ale nějako se to zvrtlo.“
„Takže jste hicovali?“
„Dá se říct,“ odsekl Dan, „rozpálenej jsem ještě teďka a vyřízenej jak žádost o dotaci na kotel.“
„Nechej si ty fórečky a vybal detaily! Jaká byla?“ nedočkavě Eduard vytáhl polonahé tělo z postele a ledabyle ho přetáhl županem. Posadil se ke stolku před oknem a dychtivě nastrkoval sluchovod k reproduktorku stolního telefonu.
Bylo by totiž rovno zázraku, kdyby mu nejbližší a nejdéletrvající přítel konečně pověděl, že kápnul na tu pravou. Po tolika nezdarech.
Daniel vždy spíše hltal učení a skautskou orientaci v terénu, než by naháněl sukně.
Na rozdíl od rozeného playboye a svůdníka Edieho, který mohl ze své přebujelé sbírky holčičích trofejí rozdávat. Už odmala pro něj mělo něžné pohlaví slabost a postupem dospívání nejenom ji.
I proto se časem zařekl a dokonce si vnitřně slíbil, že kamarádovi pomůže, a nějakou křepelku sežene i jemu.
Dan mu byl víc nežli bráchou, kterého nikdy neměl.
Jejich sehraná dvojka vynikala téměř ve všech oblastech školního života, až po vysokou. Edie jim zajišťoval výhody za pomoci přirozeného šarmu, jemuž ochotně podléhaly také učitelky, vychovatelky a později se k nim přidaly i profesorky. Studijními osnovami je pro změnu velice úspěšně provedl Daniel přirozenou inteligencí, důvtipem a nevyčerpatelnou zásobou neobyčejných praktických schopností. Doplňovali se úchvatně a jeden bez druhého neudělal ani krok.
Tedy pokud nešlo o nějaké Eduardovo milostné dobrodružství.
A právě to jediné a první neúspěšné je dovedlo až k onomu telefonnímu hovoru. Byl vyústěním experimentu vytvořit duo ze stydlína Daniela a přenádherné Moniky, která v absolutní historické premiéře dala košem Ediemu, když ji sváděl na jedné náhodné párty.
Mužská ješitnost mu nedovolila vzdát se ihned, ale černovlasá kráska s pomněnkovým pohledem zraněné laně mu opakovaně uštědřovala argumentační nadílku takového kalibru, až jejímu kouzlu podlehl natolik, že stáhl ocas jak spráskaný pes a upozadil se.
Ne však na dlouho. Obratem si uvědomil, že zrovinka ona by mohla vyřešit Danovy partnerské trable.
Zejména, když se jen tak mezi řečí v hovoru s vedle stojícím kapitánem fotbalového týmu dozvěděl, „že ta bestie s havraním hárem si s klukama pěkně pohrává.“ Že údajně používá podivnou testovací metodu, jak najít pana ideálního, a kvůli tomu je nejlepší útočník jeho manšaftu, „totáč na sračky. Určitě bude lesba. Bobo je suprovej ranař, ale taky bedna. V pololetním testu nabagroval nejvíc frček z celý reprezentace,“ pronesl na závěr sportovní kápo a hodil do sebe poslední plechovku piva. „Jeee…, soráč!“ zazubil se na Eduarda po tom, co si ji prázdnou sešrotoval o čelo, „nechtěls taky?“
Edie se jen přívětivě usmál, poplácal ho po rameni a vydal tam, kde Moniku zahlédl naposledy.
Očividně se jevila sice jako divoška, ale rozumná a laskavá. Pokud ji evidentně přitahovali především borci s nějakým intelektem, pak jeho Dana nemůže vyřadit ze seznamu. Tělesně na tom není tak špatně, protože dlouholeté vedení skautského oddílu a návazné terénní expedice ho zocelily. No a knih i učebnic přečetl už tolik, že by s nimi vydláždil Václavák. Bylo rozhodnuto, musel ty dva spojit.
I proto nějak nedokázal chápat, co mu Daniel de facto vyčítal do telefonu po návratu ze společného výletu právě s výherní modroočkou.
Perfektně naplánovaná cesta se zvrtla zhruba v polovině. U Baltského moře se stali terčem podvodu, a zůstalo jim pouze pár bankovek v kapse.
Edie se ihned v úvodu dozvěděl, že to bylo celkem fajn. Monča ztratila tradiční odrzlost a kompletně se oddala Danielovu vedení i nápadům, kterými jen hýřil. Krizová situace v něm probudila dobrodruha toužícího v reálném prostředí uplatnit vše, co ho naučily trampské výpravy. Užili spoustu legrace i zajímavým eskapád. Bezpečně se v jejich přehršli dopravili až do Drážďan. Odtud již zbylé finance pomohly zakoupit vlakové jízdenky na první dosažitelné nádraží v Čechách. Dan věděl, že přeshraniční úsek bude lepší a méně dramatické zvládnout hromadnou dopravou. Kdy si nesčetněkrát musel niterně zanadávat, že stále pořád není jeho domovina ani výhledově členem EU, protože by pak nemuseli cestou tolikrát čelit podezíravým pohledům, jako by s Monikou byli nějací uprchlíci z Čečenska.
„Dobrý, fajn,“ přerušil ho náhle do telefonu Edie, „tak co je teda za problém?! Do Česka jste dorazili, dokonce se ti to s ní i líbilo, tak proč jsi naštvanej?!“ Aby se záhy nato umlčel a po chvilce pronesl chápavé:
„Ahaaa… ona už tě nechce vidět.“
„Naopak!“ razantněji Dan snad ještě nikdy neodpověděl, „dala mi číslo i do práce a termín další schůzky.“
A na oplátku Eduard zase možná nikdy nemlčel déle.
Jeho užasnutí pozvolna rozbíjelo až Danovo koktání na druhé straně drátu:
„Tak… co… co… myslíš? Co… s tím?“
„Ježiš,“ nepříčetně poslal zpátky do sluchátka, „co asi?! Je to kus dokonalý sexy baby.“
„No právě,“ vzdychavě se odtamtud ozvalo.
„A co ti na tom vadí?!“ Eduard už nezvládal konverzaci vést v klidu, „co se stalo v Německu, že takhle mluvíš?!“
„Tam nic, tam se asi bála, ale za hranicí se z ní vyklubala prostitutka,“ Dan okamžitě zklamaně vysvětlil, „minimálně brigádně, protože ofiko džob má.“
„Co?! To nemyslíš vážně.“ Edie se ve stoje pokoušel nekompromisně oponovat, aby obratem sedl zpátky na židličku.
Kde uhranutě poslouchal dopodrobna odvyprávěný příběh, který se odehrál od chvíle, kdy oba zubožení poutníci konečně uslyšeli českou vagónovou hlášku:
„… konečná stanice, prosíme, vystupte!“
A tak poslušně opustili dieselovou jednotku, …, s davem ostatních pokračovali spořádaně do vestibulku provinčního nádražíčka, …, kde se Daniel okamžitě postavil do frontičky u výdejní přepážky.
V dlani přehazoval a žmoulal poslední bankovku a hrstku drobných. Koukal si pod prsty s jasně viditelným přesvědčením, že tohle na jízdenky až do Prahy opravdu stačit nebude ani za české tarify. Ale nikdy neházel flintu do žita bez podložených informací.
Nežli by se na zbytek trasy vydal zase nevlídným stopováním, raději chtěl zkusit štěstí u sličné pokladní, a oblomit ji chlapeckou invencí.
Času na to měl zjevně dostatek, protože Monika si odskočila a díky povrchní znalosti dámského zneužívání toalet k naprosto jiným účelům, oproti jejich původním, Daniel věděl, že se uvidí nejdřív za půl hodiny.
Jenomže dvě pozice před dosažením profesionálního vlídného pohledu skrze skleněnou bariéru se nuceně zakoukal do Moničiných rozzářených zorniček.
Ona se na něho dívala, zeširoka zubila a škubáním hlavy gestikulovala, že by v zástupu koupě-chtivých cestovatelů neměl blokovat místo.
Snad by mu to i řekla, jen kdyby čelisti nezaměstnávala náruživým přežvykováním.
Dan se nechápavě vyloupl z řady čekatelů na odbavení a vydal se pomalým krokem za ní. Odcházela k lavičkám uprostřed haly.
A nebyla sama.
Zcela nepřehlédnutelně se jí v zádech držel menší chlapík, zhruba čtyřicátník. V pravačce držel obdobně velký hamburger, jaký pojídala ona, a po několika krocích ho nastrčil pod nos Danielovi, „snad bude chutnat.“ Aby hned nato druhou rukou podával Monice, již usazené v centru dvorany, láhev minerálky.
„Říkala, že o pití se podělíte,“ houkl ještě na mlčenlivě zaskočeného dobrodruha a zmizel v hloučku nově příchozích turistů.
Dan vrátil tázavou pozornost na ni, jenže údivem neschopný vypravit ze sebe jediné písmeno. Houska nasáklá hořčicí a proložená teplým plátkem sekané voněla až nezvykle lákavě. Skoro 48 hodin bez pořádného a ohřátého jídla udělalo svoje i s tak trénovaným zálesákem.
„Máme to do první třídy až na Hlavák,“ rozpovídala se pro změnu Monika a mávala si před obličejem místenkami, co akorát vytáhla z kapsy.
„Ty vole…, si děláš kozy?!“ neudržel se do telefonu Eduard.
„No…, myslím, že s těma si pohrál někdo jinej.“
„A…,“ zaskočeně pokračoval dohazovač, „řekla ti…?“
„Ani muk až do Práglu,“ vyjekl do sluchátka Daniel, „a já neměl ždibec odvahy vyzvídat kdo, co, kde, jak… a za kolik už vůbec ne.“
„Ty bláho…, to mě poser!“ dál hlasitě nedokázal Edie vstřebat danou realitu.
„Zas tak moc tě trestat nebudu,“ uchechtl se Dan, „nemůžeš za to. Tohle se asi u takovýhle holky nedalo předvídat.“
„Co…?!“ vyletělo z reproduktorku nepřítomně. „Jo tahle. Blbče!“
„No, ještě mi nadávej. Já jsem tady oběť,“ oponoval Daniel. Vědom si vlastního dilema. Monika ho zaujala inteligencí, krásou a především vřelou povahou. Jako možná jediná do té doby. Odmítal se vnitřně smířit, že by na ni měl zase rychle zapomenout. Ačkoliv to bylo za daných okolností nevyhnutelné.
„Jasně… sorry,“ Eduardovy myšlenky se slyšitelně nepřestávaly vzdalovat.
„Nad čím špekuluješ?“
„Nad čím…?!“ povzdechl si kamarád, „co s tím provedeme. I tobě se naprosto zjevně nechce jen tak ji pustit k vodě. To by ses mě na začátku neptal.“
„Jenže…“
„Žádný jenže!“ průbojně se Eduard ujal role neústupného seznamovacího agenta, „takovou kost těžko znova potkáš. Natož, aby o tebe měla zájem. Zjistím víc a dám vědět. Ty se drž zpátky! Dals jí svoje numr?“
„Ne. Nechtěla ho.“
„Sakra…!“ plácnutí dlaní o Edieho stehna bylo slyšet až na druhém konci telefonního spojení, „ta roštěnka je fakt klasa. Žádná stíhačka, což je výjimečný, a ona to moc dobře ví.“
„Nepomáháš,“ zuřivě hlásil Dan.
„Ale jooo…!“ chlácholivě se bránil kumpán, „uvidíš, že jo. Jak říkám, nedělej vůbec nic a vyčkej, až dám echo. Zduř!“
* * *
druhé dějství
MONIKA CESTOVATELKA
Mohl se na celou věc vykašlat a nechat ji plavat jako mnohokrát předtím.
Kolik hezkých koček, buchet a diblíků Eduard sbalil, přesně tolik jich Daniela odmítlo, anebo jim vůbec nedal příležitost.
Jenomže Edie v případě Moniky tušil, že tahle krasavice bude jiná. Minimálně ho cosi nutilo, aby nadějnému párečku víc umetl pěšinku ke společnému štěstí. Alespoň tak si vsugeroval, a byl rozhodnutý úspěšně dokončit, co začal.
„Tu megeru mi ani nepřipomínej,“ okamžitě po něm vyjel fotbalový útočník Bobo, který se podle všech Edovi přístupných dat pokoušel s Monikou sblížit jako předposlední.
„Ale… proč?!“ nehodlal samozvaný detektiv jen tak snadno povolit s výslechem, a pronásledoval ho až k autu na parkovišti před stadiónem. „Co tak strašnýho provedla? Vždyť je žhavá. Mi pak neříkej, že tys nebyl schopnej ji zkrotit jako každou jinou!“
„Vole…!“ otočil se na něho svalovec, když hodil bágl na zadní sedadlo, „tady nešlo o krocení, ale boj o život.“ Pak svižně zaplul do sedačky řidiče, vytočil motor do maximálních otáček a houkl do staženého okýnka:
„A víc mě s tím neotravuj, jinak o něj budeš zápasit i ty! Kapišto?!“
„Jasný… jasný. Klid, borče! Vždyť už mlčím,“ Eduard hlasitě poodstoupil kousek dál, aby ho vůz při rozjezdu minul.
Navzdory příhodě s rozlíceným sportovcem nepolevil zanícený pátrač ve zjišťování podstaty tajemství záhadné krásky, co mu během jejich letmého setkání nepřipadala nikterak nebezpečná.
A stejným způsobem se o ní od počátečních slov vyjadřoval další vyhledaný dvořitel, jemuž nechala okusit trochu ze svojí přitažlivosti.
„Jo… Monča?!“ vyjekl Patrik podrážděně, a to hned, jak mu Eduard vysvětlil, proč za ním přišel, „Moniku cestovatelku myslíš?“
„Asi… jo,“ neurčitě zašuměl a tázavě pokrčil ramena, „nevím, jakou má přezdívku. Štíhlá, černovlasá.“ Na chvilku se odmlčel, aby zformuloval další markanty, co by ji vystihly, a oni tak stoprocentně mluvili o té samé. „Hodně velký… oči, chodívá do Basic klubu,“ dořekl s dlaněmi před hrudníkem.
„No jooo…, to je ona,“ svorně přitakal vysoký týpek za barmanským pultem, kde si odkrucoval další z mnoha brigádnických hodin, které mu pomáhaly platit účty za dokončované doktorandské studium, „Tam jsem ji také potkal a poznal. Okamžitě mě ta její dokonalá… kukadla,“ pokračoval s totožným ručním znázorňováním, „zaujala.“
„Se nedivím,“ kývl Edie a usrkl z čerstvě naservírované sklenice.
„Ovšem nejenom tím,“ ihned kontroval Patrik, „je moc chytrá, zábavná a na rande s ní určitě nikdy nezapomenu. Byl to zážitek. Musím ocenit dechberoucí inovaci v systému randění, kdy se jde bleskově na věc…“ Na chvilkové nechápavě zvídavé Edovo civění obratem dodal:
„Teda… jako… ne tamtu věc! Ale z fleku, jak po úvodním podání ruky přeskočila jiskra, jsme vystartili na výlet. Jen mi dovolila si domu skáknout pro výbavu s pasem a frčeli jsme.“
Posluchač zbystřil, „a konkrétně?“
Aby si vyslechl dobrodružnou rošádu o výjezdu do Německa, který však skončil předčasným improvizovaným návratem přes železniční hraniční přechod na severu Čech.
Až neuvěřitelně podobnou Danielovu telefonickému vyprávění.
Barmanovo bylo odlišné pouze v závěru.
Patrika na nejbližším českém nádraží nepostihlo setkání s žádným chlapíkem, co by jim koupil občerstvení či snad dokonce jízdenky domů. Do Prahy se dostali opět stopem.
Kde mu na rozloučenou dala pusu, poděkovala za záchranu s tím, že peníze, o které je obrali, mu vrátí, až bude mít, protože k oné jízdě ho ponoukla, a tudíž je za to částečně odpovědná. A hned nato údajně zmizela v přijíždějící tramvaji.
„Nedala ti číslo?“ utnul ho Edie.
„K čemu?!“ pousmál se tristně Patrik, „bylo naprosto zjevné, že nejeví další interes. Já na ni ještě stihl houknout, ať mi nic nevrací, ale už se ani neohlídla.“
Eduard odcházel, aniž by dopil.
Rozhozený chováním, jaké neznal. Zarážel ho opakovaný scénář Moničiných zájezdů, avšak s jinačím finálem.
„Že by fakticky děvka a jenom se jí pokaždý nepovede někoho ve stanici ulovit?!“ přemítal si v duchu až téměř vyčítavě, že ji Danovi dohodil. „To si ten kluk nezaslouží,“ bylo závěrečné, co mu letělo hlavou, když zvedal sluchátko a vytáčel kamarádovu numerickou kombinaci.
Odpoledne přecházelo v podvečer, Dan už musel být doma z práce, a Edieho nenapadala žádná jiná varianta, jak ověřit, že Monika cestovatelka není prodejné děvče. O dalších šamstrech se mu nepovedlo zjistit nic a vlastně měl i skoro obavy, co by mu případně řekli, kdyby nějací existovali.
Jako na potvoru ale Daniela ani druhý den nezastihl.
Opakované pokusy zkontaktovat se s ním po telefonu, …, dozvonit se u dveří jeho garsonky, …, anebo ho zastihnout v práci, kde nahlásil jednodenní dovolenou, …, byly čím dál zbytečnější.
A tak si kriminalista samouk řekl, že ve správné detektive se pachatel zpravidla vrací na místo činu.
Jelikož k Monice neměl žádné jiné vodítko, nic dalšího mu ve zarputilé snaze odkrýt její karty de facto nezbývalo.
Na potkávací diskotéce se již nějakou dobu neukázala.
Bytelně stavěný vyhazovač měl zjevně bezvadný přehled o všech hostech, kteří stáli za jeho přísnou a ostříží pozornost.
Zato její kamarádka Silvie zůstávala nedílnou součástí tamního každovečerního veselí.
„Ta to má vychytaný a dobře vymyšlený,“ s lehkou opilostí na jazyku z ní padalo po necelé hodině popíjení a dovádění na parketu, „Monča je ta nejchytřejší číča, co jsem kdy potkala.“
„A znáte se odkud?“ dychtivě se ujal vyzvídání nedočkavý Edie, nepřestávající v objednávání omamných bublinek, které Silvince tuze chutnaly.
Aby se za doprovodu krátkých pauziček na čůrání a doplňování hladinky alkoholu postupně dozvídal, že krásná cestovatelka Monika používá strategicky vykoumanou taktiku pro ověřování vhodných kandidátů na pozici otce jejích dětí. Sestavily ji společnými silami v prvním semestru, kde se z nich staly nerozlučné parťačky. Ovšem Silvie se po dokončení univerzitní docházky vrátila k zavedenému způsobu vybírání partnerů, …, doposud jen krátkodobých milenců.
Monika však vytrvala. Neustále testovala perspektivní muže za pomoci výjezdů do zahraničí, do neznámého prostředí, kde zkoušela jejich odolnost vůči stresu, náhlým životním změnám a především krizovým situacím. Nebylo náhodou ani lajdáctvím, či její leností, že se vždy jednalo o stejnou destinaci, město i hotel. Jeho majitelka si obě velice oblíbila, když k ní do hotýlku přišly žádat o brigádu, jakožto novopečené vysokoškolačky, co se chtěly otrkat.
Prostřednictvím fingovaného podvodu vždycky dotyčnému zůstalo jenom něco málo peněz, co měl po kapsách. Aby se pak dvě hrdličky musely improvizačně spojeným úsilím dopravit nazpátky v bezpečí a neporušeném stavu.
„Já to vzdala,“ pronesla najednou od nakloněné skleničky Silvie, „první zmetek mě tam nechal… a na druhýho jsem už neměla odvahu.“
„A Monika tam takhle byla kolikrát?“ naléhal polopřísně Edie, když ona rty opět na dlouho ponořila do šampaňského.
„Co já vím?!“ odlepila je na chviličku od skla, „asi do pětice všeho dobrýho?“ Aby je na ní zase rychle přitiskla.
„Pět?!“ vykřikl zděšeně Eduard, „tolik volnejch frajerů tady snad vůbec není?!“
„Nebyli všichni odsaď!“ Zadívala se k němu nepřítomně, jako by to mělo být přeci každému jasné. „Ti první dva v akci nestáli za řeč. Sice nezdrhli, ale moc nepomáhali. Třetí byl už místní, nějakej čutálista, nebo tak něco. Šmejd, kterej jí udělal to samý, co jsem zažila já. Zavolal mamince a utekl. Předposlední se jevil slibně, protože se dohrabali stopem až za hranice. Ale prej byl tak votravnej, protivnej a pořád jí vyčítal, že je to všechno její vina, že ho odkopla, jak se dostala do první pražský elektriky.“
„Takže prošel jenom…,“ zabroukal si polohlasně Daniel.
„Jooo…,“ zajódlovala Silva, „sympoš Daniel. Pěla na něj ódy celej večer.“
„Hele…,“ pozastavil se i myšlenkově na chvilku vyzvídač, „není ona náhodou… kurva?“
„Cooo?“ poprskala ho plnou dávkou bublinek, „co to žvaníš?!“
„Já jen, že…,“ nestihl ani dokončit pokus o vyjasnění, když mu hned zase vstoupila do mluvení. Jakoby téměř neopilá:
„To bych věděla. Říkáme si všechno už odmala.“ A rezolutně kroutila hlavou, „a pak taky, by tím zklamala Eleonoru.“ Aby okamžitě ústa opět naplnila, protože hlt, který vymrhala na Eduardovo triko, náramně chyběl.
„Koho?!“
„Eleonoru!“ vyštěkla, když polkla, „já ti o ní neřekla?“
Jakmile nesouhlasně zavrtěl čelem, spustila vysvětlivky, i když si u toho již dost značně šlapala na jazyk:
„To je Moničina druhá máma. Majitelka hotýlku v Německu, kam jsme přišly na brigádu. Hned se nás ujala. Pozdějc potom sdílela spousty zajímavýho, včetně seznamovacího principu, díky kterýmu si kdysi taky našla svýho současnýho mužíčka. A nemohla si ho vynachválit. Ona taky vždycky pomáhala Monice při jejích testovačkách. Cestovní doklady pokaždý hostům schovávala v trezoru, že jako budou v bezpečí před lupičema. Jenomže při placeni si pak sama zahrála na banditu, při čemž konečnou cenu ztrojnásobila, aby harcovníkům zbylo sotva na žrádlo. A dokud nekasírovala, nevrátila pasy.“ Jak to dořekla, přísně se zadívala, „ale všechno pozdějc vždycky poctivě vrátila. Šlo jenom o ten jednorázovej efekt, co měl vyvolat dojem krizovky. Úpěnlivě nás ale opakovaně varovala, ať si nezahráváme právě se šlapáním, že prej o nás pak pořádnej mužskej nezavadí ani prkýnkem od hajzlu.“ Usrkla, olízal se a pokračovala nezastavitelně dál, v domnění, že jestli přestane, už nenaváže:
„To hlavně Monču, jelikož je hezčí a má vetší dudy. A taky, protože ji měla od začátku radši. Asi Eleonoru dojalo, že Monča tehdy akorát zdrhla z domova, páč se ukrutně porafala s fotříkem. Na férovku, on ji v tý hádce vyrazil. Její mamka byla vždycky submisivní, takže ani do tohohle nezasahovala.“
„Takže se ale mohla začít nabízet… v takovýhle prekérní situaci,“ přerušil ji Edie.
„Přísahám,“ naslinila si špičku ukazováku a položila ho na obnažený pupík, „že fakticky jedinkrát komerčně nezalehla. Svěřila by se, protože by se tím trápila. Je slušná holka, za to dám podprdu!“ Okamžitě nato se chytla za prsa, „teda… dneska ji nemám…, ale kdyby jo, tak ti ji dám.“ S líbivým zadívám se na pohledného společníka, „nechceš jít ke mně?“
Čímž také zavdala hlavní a jedinou příčinu, proč Eduard až do následujícího večera nemohl Dana kontaktovat.
* * *
třetí dějství
NÁVRAT DOMŮ
Daniel byl nervózní.
Nejenom, že očekával jakékoliv rešerše, případně i nápomocné objasnit podivné zážitky s Monikou, ale především ho dráždilo pomyšlení na dívku samotnou.
Nově zvláštní, a přesto vábivé pocity, v něm vzbuzovala takřka od úvodního setkání.
Tudíž si neuměl a vlastně ani nechtěl připustit úvahy o její nemravné kariéře.
Tak moc, že stejně neochotně odmítal dál nečinně vyhlížet Edovy investigativní výsledky. Ačkoliv byly přítelovy rady a pomoci většinou plodné a užitečné, tentokrát Dan vnímal, že musí zabrat osobně.
Prvotní údiv i následné rozčilení z nepříjemného zážitku v Německu pominuly, a on potřeboval ukojit jinačí touhy.
Po třech vypjatých pracovních dnech, kdy doháněl odložené povinnosti, se rozhodl, že rébus s jejím jménem iniciativně rozluští i bez Edieho. Moc ji toužil vidět znova…, a ne jednou. Nedočkavostí se mu kroutily prsty na ruce, jak moc chtěl zanechat potvrzující vzkaz na záznamníku, který měl podle jejího povelu stačit k tomu, aby se opět potkali v určenou hodinu před koněm. Monikou navrhnutý nejbližší víkend vyhovoval i jemu, a měl se pouze v průběhu pátku ozvat. Dřív telefon kvůli pracovní cestě nezvedala. Ukvapená zpráva by tedy byla tak jako tak zbytečná.
A navíc – v rozporu s drtivým pnutím nemohl postrádat ujištění, že jeho vyvolená neprovozuje nejstarší řemeslo.
* * *
Nádražíčko v odlehlé severní části republiky vypadalo, že se tam zastavil čas.
Jako by příjezdovou halou prošli teprve před chviličkou. Pozoroval ty samé obličeje, podobně zaplněný odpadkový koš, identicky ušmudlané sklo pokladny, …, i neměnnou lenivost v pohybech obsluhy.
Když tu ho náhle zaujala povědomá tvář. Coby jediná v něm ze všech těch podnětů rozproudila dojem, že vypravit se opět sem nebylo zcela malicherné, či zbytečné. Jak se v průběhu jízdy postupně obával čím dál tím víc. Pohled na známého chlapíka v něm vybudil energii a vzedmul neobvyklou aktivitu.
Rychle k němu přiskočil, než by se onen cvalík ztratil ve služebních dveřích, „stůjte, prosím,“ a chytil ho za loket, „můžu se vás na něco zeptat?“
Aby pak na sebe chvilinku vyjeveně koukali s očividně natěšeným výrazem na obou stranách, …
„Daniel…, že?“ řekl mužík po několika promlčených vteřinách a záhadně spokojeně se zaksichtil.
„Prosím…,“ bázlivě šeptl Dan. A odvážně se nadechl k otázce…
I když nemusel.
Chlápek ve středních letech ho popadl v zápěstí a odtáhl mezi útulně vyzdobené stěny technického kamrlíku, kterému vládl coby vozový mechanik a správce budovy.
Dozvěděl se vzápětí výletník, jen co se usadil na židli a přitáhl si nabídnutý hrnek s teplým čajem.
A než stihl byť jen otevřít pusu, aby stvořil nějaký souvislý dotaz, v doprovodu omamných fenyklových výparů a chuti poslouchal zajímavé spontánní povídání.
Moničin o hodně starší bratr Jindřich se rozpovídal o zapeklitých vztazích u jejich rodinného krbu, když sestra byla stále pořád puberťačka…
„Promiň!“ zakrátko ho Dan konečně vyrušil, „předpokládám, že Monini, o které tu mluvíš, je Monika.“
Aby se ihned nato oba rozesmáli nad Jindrovou odpovědí, v níž se nepokrytě svěřil, že jeho malá sestřička jim všem brnkala pekelně na nervy s bravurností geniálního virtuóza, a tak jí vytvořil přezdívku podle slavného houslisty. „Myslím, že ani Paganini by s náma nepreludoval jako tenkrát ona.“
Rovněž jeden z motivů, proč se dospívající slečinka mnohdy nepohodla s otcem, který se doma pokoušel vládnout pevnou diktátorskou rukou.
„Já měl těsně před svatbou a chystal se na stěhování, takže jsem to už potom příliš nesledoval,“ pokračoval Jindřich, „akorát vím, že se to mezi nima dost přiostřilo a skončilo teatrálním prásknutím dveří, když začala študovat. Odešla na vejšku do Prahy a po virválu s fotříkem si tam našla i podnájem, odkud se už potom nikdy víc nevrátila.“
Když dořekl, odložil pití a zadíval se smutně k oknu.
Daniel nepromarnil vzácnou šanci na slovo:
„Ale… to je drsný a nebezpečný pro mladou žábu, ne?!“
„Si piš!“ přitakal i gestikulačně vypravěč, „taky jsme o ni měli pořádnej strach. Teprve, když odešla a na dlouho zmizela, nám všem došlo, jak moc ji máme rádi a postrádáme její úžasnou náturu a existenční perspektivu.“
A vzápětí dodal, že ačkoliv se jejich otec tváří jako despota a snaží se o domácí patriarchát, není bezcitný. I proto se slzami v očích přivítal, že Jindra Moniku po letech potkal zdravou a poměrně spokojenou.
Stalo se tak na jeho novém pracovišti. Jakožto strojvedoucí, co musel lokomotivu opustit z důvodu chronických zdravotních problémů, velice rád a ochotně přijal pozici technika a managera drážních nemovitostí, v nedalekém sousedství rodného města.
„Monini se tudy prohnala, aniž by si mě všimla. Nemohla vědět, že tu dělám, a tak jsme se tehdy neviděli. Ale cirka za dva měsíce se tady objevila zas v doprovodu nějakýho maníka. To už naši věděli, že jsem ji prve zahlídl, a z reakcí bylo jasný, že by taky rádi. Takže podruhý jsem ji už proklouznout nenechal.“
Daniel tiše dál naslouchal.
Jak překotně Jindřich povídal, že Monini v zápalu vlastního nadšení z nečekaného setkání vyzradila probíhající kamufláž. A objasnila mu i hysterický odchod od rodičů. Nedokázala si ani představit, že by kopírovala takové manželství. O svém životě a partnerovi měla jasné vize a umanula si jejich dokonalé naplnění. Nehodlala snášet další ústrky či ponižování s tím, že tátovi a mámě předvede, jak se dá soužití jinak zařídit, aniž by se člověk musel bát, anebo doprošovat.
„Musel jsem přísahat, že jim nic neřeknu,“ dokončoval Jindřich zkroušeně souvětí, „ale uznej! Copak bych mohl?! Mají svoje roky a možná…“
Dan jenom pozvedl hrníček na znamení souhlasu.
Po němž přijímal dodatečné vysvětlování, jak se s tatíkem dohodli, že Monice budou utajeně pomáhat. S její povahou byly další zkušební návraty nevyhnutelné, což se zdálo nad slunce jasnější.
„Uvěřila, že je to výhradně moje iniciativa. Pokaždý jsem nabízel jídlo, pití a jízdenky do Prahy, abych věděl, že v pořádku doputujou. Ale odmítala, nikdy nepřijala, že prej má skrytý fondy zašitý v prádle, aby nedopadli úplně blbě. U toho mi vždycky řekla, jak se dotyčnej nápadník osvědčil a jestli v něm vidí budoucnost.“
„A já?“ vysoukal ze sebe bezprostředně Daniel.
Jindřich se potutelně zašklebil a dlouze upil ze šálku. „Byla z tebe přímo hotová.“ Pak ho vítězně pozvedl na Dana, „až tebou se pochlubila a chtěla, abych tě viděl. A to, že jsi teďka u mě v kanclu, svědčí o jejím bezvadným úsudku.“
* * *
„Monika, prosím!“ zadrnčelo sluchátkem, které Daniel křečovitě svíral.
„Monini,“ broukl do něj, „neměla bys náhodou zítra čas a chuť na rande před koněm?“
„Ty pacholku,“ zaševelila do hlubokého výdechu.
„Třeba položíme základy domova, odkud tě už nikdo vyhánět nikdy prostě nebude,“ tázavě nepřestával udolávat její city.
Na reakci čekat nemusel:
„Buď tam přesně…, jinak ti dám za vyučenou!“
„Rozkaz, velitelko!“
