ZAMILOVANÝ AMORS 2.díl
16.09.2022
Amorsova tajná mise
Honey nesmlouvavě přikládá bříška prstů na Šťístkův hrudník. „Ukaž! Koukneme se, co jsi pokazil tak moc, že to nemůžeš svěřit ani deníčku.
Jenomže Luckyho předchozí otevřenost se pozvolna vytrácí, a on něžným kamarádovým dotykům uhýbá. „Já… Já… Nejsem ještě připravený, aby někdo jiný… Promiň!”
„Pak netuším, jak ti pomoct!”
Lucky ale náhle vyskakuje od stolu, staví se do vzpřímeného postoje, jako by ho něco napadlo, a mlčky se otáčí čelem vzad. Dvěma drobnými krůčky se posouvá ke spacímu hnízdečku a kradmo se nad něj naklání. Vsunuje dovnitř ručku, téměř až na dno, a vytahuje odtamtud cosi podlouhlého zabaleného v pergamenu. Což doplňuje tajuplným šepotáním:
„Doposud se na to asi nepřišlo, ale tahle nová hnízda mají jednu specialitku.”
„Souhlas! Jsou bezva. Pegasovým žíním se nic nevyrovná,” stejně polohlasně mu přibrukuje Honey. „Záda, křídla,” protahuje se u toho slastně, „jako nová!”
„To taky. Však především, ani v tomhle stavu neztrácejí moc ze svého božského původu. Všemu, co mezi ně vložíš, poskytují ochrannou neviditelnost, nezjistitelnost, nevypátratelnost, nevyčmuchatelnost a … a … a …,” nechává se Lucky strhnout nadšením z nečekaného a praktického objevuje.
„Chápu. Chápu!” pokouší se ho zastavit parťák, který pak se zatajeným dechem a už potichu nestíhá sledovat rozbalování balíčku. Pohled na obsah ho ale nutí, aby se přikrčil v kolenou, jako by se chtěl před něčím ukrýt, a vyděšeným hlasem vyjeknul:
„Kde…?! Kdes to vzal?! To nesmíš!”
„Já vím. Ale tehdy jsem musel. Nejsou z mojí výzbroje, ale od Osmsetpadesátčtyřky. Nedávno jsem u něj v rozpisu zjistil, že jeho terčem bývá Danny.”
„Tvůj Danny?!”
„Ano! Můj Danny.” Šťístko cudně posílá zasněný kukuč do podlahy. „Takže asi chápeš.”
„To bych možná i mohl, ale co když v registru…”
„Tam se to nepozná. U těch neopětovaných se nějaké ztráty tolerují,” Lucky kupodivu celkem čiší jistou.
„Jasně. Ale pokud se tyhle opětovně vynoří ze ztracena, tak…”
„Tak co?!” Luckymu trochu ujíždějí nervy. „Minulý rok Stopadesáttrojka vyplácal celý jejich denní příděl během adventní bohoslužby v rámci celorepublikového setkání mladých křesťanů v Třeskoprskách. Požil tenkrát víc vánočního nektaru, než je zvyklý. Nejenom mládežníci se pak ještě na Velikonoce zamilovávali i do sloupů elektrického vedení. No a?! Vadilo to tady někomu?! Řešil tu snad někdo takové mrhání?!” Zůstává s rozpaženýma rukama koukat na Honeyho jakoby chtěl odpověď.
Dostává se mu ale jenom bezradného kroucení obličejem. Kolegáček si v současném stadiu napjatosti nevzpomíná ani na vlastní jméno.
Šťístko si tedy odpovídá sám:
„Jasně, že ne!” A rozčileně dává ruce k tělu. ”Ani ťuk. Naopak! Sám Amor se chechtal až do léta. Víš, jak ta jejich pokrytecká náboženství nesnáší. Kážou lásku, a přitom…” Marnotratně mává dlaní do prázdna. „Škoda slov.”
„Srovnáváš neporovnatelné,” konečně a nahlas nesouhlasí Honey.
„V podstatě ne!” S nadšeným výrazem se k němu Lucky přitáčí o kousíček blíž. „A stačilo by aspoň jeden z nich naformátovat a pak změnit jeho původní zásobníkovou pozici. Nato si v registru vyžádám opravu duplicity nábojů, jakože o té chybě vím. Udělám to celé dřív, než na ně přijde inspekce, a došlo by na vyšetřování?”
„Duplicitu?! Proč je vytahuješ až nyní?! Co by měli vyšetřovat, když evidence N.A.dvojek se nedodržuje tak striktně?!” pálí Honey řadu dotěrných, až vyčítavých, jako by s nimi nechtěl přestat.
Šťístkovi se z toho skoro motá hlava. Především se mu ale nechce pouštět do podrobností, které by jenom zdržovaly, což si nemůže dovolit. Hází po kamarádovi výraz opuštěného kotěte. Vyzkoušený, odsouhlasený a v terénu použitý již nesčetněkrát. „Tak pomůžeš mi? Prosím! Na velitelství budu potřebovat jištění.”
Funguje to jako vždy. Honey podléhá a tiše povídá:
„Zkusit můžeme cokoliv. Přesto netuším, jaký bude výsledek.” Bázlivost mu ale srší z každého póru na pokožce.
„Mně pro začátek spíš trápí, jestli zmatek kolem Theopekova zmizení bude dostatečně velký, aby nám usnadnil nepozorovaný průnik do velína.” Kysele se ksichtí Lucky.
„Myslím, že s tím, co držíš v ruce, nemáme jinou možnost. Bez pardonu bychom byli oba degradováni na poštovní holuby, pokud by někdo z nejvyššího vedení tyhle tři zatoulané kousky ve tvojí ložnici vyčmuchal,” odevzdaně pronáší Honey a po špičkách se přesouvá k východu z komůrky.
Na krátko se rozhlíží prázdnou chodbou. „Řekl bych, že lepší příležitost nebude.”
„Do akce!” Vybíhá Lucky ven jako první, pozoruhodně nabitý energií a iniciativou.
Konstrukce Amorsí kolonie se podobá včelímu úlu. Veškeré chodby, chodbičky i koridory jsou zbudovány ve smysluplné logice a za jediným účelem – co nejefektivnější využití vzácného prostoru a jeho funkčních schopností.
Není proto zrovna nejjednodušší se jimi úplně nepozorovaně pohybovat. Tady na základně ani Amorsové nedokážou používat své pozemské maskování a jsou zcela obyčejnými tvory, zrozenými z božského blahodárna, jako všichni ostatní členové zdejší komunity.
Tudíž žádná výhoda!
Odvážlivci se i tak statečně plíží jedním z posledních traktů, které už navazují na řídící středisko.
Výrazně jim napomáhá skutečnost, že Theopekův útěk opravdu přitáhl téměř všechny k informačním obrazovkám, aby se, s nebetyčnou zvědavostí sobě vlastní, kochali tím, že se konečně i zde odehrává něco mimořádného.
Nezvykle životapusté uličky, vchody, východy a výtahy tak dovolují, aby se oba zakrátko přesunuli z obytné části Amorsária do jeho velína, kde se nachází vytoužená formátovací jednotka.
Už jenom stačí zasunout šíp, nastavit požadované údaje a hurá! Bude rychle hotovo.
Tak lákavá představa, že se k vypalovačce ženou jako smyslů zbavení.
Prostor dispečinku je opuštěný. I tady zavládlo všeobecné nadšení z aktuálního vzrušení, které otřásá celou kolonií.
Lucky přiskakuje k zařízení. Složená křídla dobře slouží i jako schovávačka. Svižně z nich vytahuje jeden ze tří úmyslně zatoulaných láskošípů a zasouvá ho do otvoru nad vypalovací plazmou. Malé prstíky radostně tancují po dotykové klávesnici a vehementně se snaží, aby už celé tohle šílenství bylo co nejdřív minulostí.
„Špatně na to vidím,” rozrušeně povídá za sebe, aniž by se na Honeyho otočil.
Velkou halou velína se rozprostírá příjemná záře.
„Dobrý! Díky! To je lepší,” pochvaluje si a pokračuje v konfiguraci formátovacího procesu.
„To věřím!” zničehonic se za ním ozývá mocné burácení.
Není třeba, aby se otáčel. Moc dobře ten hlas poznává.
Jeho pravačka zoufale opouští nepoužité startovací tlačítko, a pak spolu s druhou, rameny i hlavou klesá tak nízko, jak to jenom jde.
Navzdory nezměrnému strachu se po chvilce přeci jenom obrací.
Nemůže ale zvednout oči. Nedokáže se na něho podívat. Není schopný čelit napřímo zklamání, které z protější tváře určitě přímo sálá.
Šťístko patří k těm nejlepším Amorsům. Je členem elitního týmu. A to, co tady právě teď provádí, je na úrovni toho nejubožejšího pozemského podvodníčka.
„No, jen na mě pohlédni!” hřmí dál sám božský Amor.
Lucky ví, že stejně neunikne a jednou bude muset. I když v představách se přeci jenom vidí, jak padá z Nebeských Planin, s nepřetržitě sklopenou hlavičkou tak uniká jeho hněvu a přijímá trest vyhnanství někde na nějaké zastrčené planetce v okrajové části jakési zatracené galaxie, kde bude v podobě zkvašeného hlenu činit pokání, a to až do skonání celého vesmíru.
Podobné únikové fantazie ihned ale sám zavrhuje, vyhání si je z myslírny a ustrašeně zvedá zrak.
„Všechny tvé prohřešky vyřešíme později. Jediné, čím si mě pro tuto chvíli mohl ranit, je projevená nedůvěra v moji schopnost milosrdenství a ochotu odpouštět těm, které mám rád,” zní centrálou pronikavý hlas Amorův.
Nikdo si ho netroufá přerušit třebas titěrným pípnutím.
„Není to od tebe trochu pošetilé, když jsem tím, co zosobňuje samotnou podstatu lásky a vřelosti?” dokončuje bůh všech citů i něžností svoje mocné kázání.
„Všechny prohřešky?! Jaké další?!” vyděšeně a spontánně haleká Honey.
Božský Amor ani Šťístko na jeho výstup nereagují.
Lucky se odvažuje pouze souhlasně opatrně přikyvovat kudrlinami a občas, ale opravdu jenom občas, se na chvilililililililinku do přísných šéfových očí i upřímně podívat. Nikdy mu to ale nevydrží tak dlouho, aby se ty jeho pod tíhou viny nezalily pláčem.
„A s tebou začnu hned po něm!” ještě o trochu víc rozzlobeně se Amor otáčí na Honeyho, „poštovní vrkálkové to sice nebudou, ale něco hezkého si na vás určitě vymyslím.”
pokračování:
